Naše redakce Vám přináší
unikátní seriál, v němž Vám přiblížíme české ženy, jak je v roce 1913
popsal ve své knize Žena ve zvycích a
mravech národů, Dr. Jaroslav Vlach.
Kniha byla vydána v Praze, nakladatelem byl I. L. Kober knihkupectví.
Knihtiskárna: I. L. Kobra v Praze. V knize jsou podrobně popsány zvyklosti jednotlivých krajů, detailní popisy lidových krojů, materiály a jejich zdobení. Dále pak zvyky ve svátky, svatby, námluvy, křtiny i pokrmy typické pro daný kraj. Kniha je psaná ve staročeštině a text jsme ponechali v původní podobě.
Čtěte více...
Čechoslovanky dělí se na
Češky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a na Slovačky v jihovýchodní Moravě
a v severních Uhrách. Češky převahou jsou
postavou prostřední, ač vyskytuje se mezi nimi jednak hojně malých s rozkošnými
obličeji, jednak dosti velikých a statných; držením těla svého velice se
zamlouvají, majíce chůzi lehkou a půvabnou.
Že Češky krásou svou
vynikají, uznává se obecně; zvláště Pražky proslulé jsou lepostí svou a praví
se o nich, že mezi nimi lze vypočítávati pouze ošklivé, tak hojná jest mezi
nimi krása. Z Moravanek Hanačky pro půvabnost svou s oblibou za
družky života bývají vyhledávány.
Češka pleť má
běloskvoucí, vlas většinou tmavý; vlasy rusé, kde se vyskytují, prozrazují
smíšení s krví německou. Význačna pro ni jest krátkolebost a s ní souvisící
kulatý tvar obličeje; čelo mívá krátké, oči její dílem černé, dílem světlé jsou
bystré a jiskrné, prozrazujíce veselou mysl a čipernost.
Plnost v těle jest
pravidlem, zvláště u venkovanek; poprsí Češky mají dokonalé krásy, ramena
zakulacená, nohy silné s pěkným tvarem stehen. A tak můžeme říci, že český
kraj jest rájem krásných žen, což i v cizině se uznává.
Vlivem četných ran, jež
národ český stihly, ženy dříve v duševní povaze byly uzavřenými a vážnými;
ale v poslední době následkem lepších poměrů uzavřenost tato ustoupila
namnoze živosti a náladě veselé. Ať jsou veselé, ať smutné, Češky hledí zpěvem
dáti průchod náladě své; odtud plyne kouzlo národních písní českých, jež, zvláště
zpívány-li jsou ženou, tak tklivě k srdci mluví a dojmem svým jsou
nezapomenutelny.
Češky vyznamenávají se
přirozeným důvtipem, dobrou pamětí a značnou obrazotvorností, velice lehce
přiučují se řečem cizím. Hudba a zpěv jsou oblíbeným zaměstnáním českých žen,
jež rády tanci holdují; mnohé tance domácí, jako ku př. polka, vymyšlená od
selské dívky, došly rozšíření i mimo kraj český. Vlast svou Češky milují s velikou
horoucností; zmocňuje se jich skoro nemoc, když nuceni jsou žíti mimo rodný
kraj, touhou po domovině. Lid zove ji „domácí nemocí".
Povahy jsou vznětlivé,
ale při tom nestálé; zahoří zápalem horoucím, zvláště, jde-li o úkoly národní.
Této vlastenecké činnosti českých žen děkuje národ za mnohý svůj úspěch na poli
obecného pokroku. Neboť péčí starostlivou matek českých o řádné vychování dětí
a jich vzdělání český národ s pýchou může se honositi, že jest první mezi
národy slovanskými, pokud se týče prohloubení obecného vzdělání do nejchudších
vrstev lidu.
Touto svou snahou a
vzděláním svým ženy české vedle své krásy jsou neméně proslulé i v cizině;
a že za to národ jest jim vděčen, dokazuje právě vykonaná volba ženy a
spisovatelky B. Vikové-Kunětické za poslance do sněmu království Českého ve
volebním okrese Ml. Boleslavi a Nymburka, první to volba ženy do zákonodárného
sboru našeho soustátí vůbec.
Z vad jim vlastních
jim třeba vytknouti lehkou mysl, s kterou mnohé žijí do světa, dále
neústupnost a umíněnost, svárlivost, náklonnost k cizotě a opičení se po
ní, konečně tupou oddanost, která odporu nečiní příkoří, nýbrž v nehodné oddanosti
je snáší.
Žena česká zbožností svou
jest známa; ráda hloubá o věcech náboženských a zábavou jí bývá, zvláště na
venkově, rozbírati kázání nedělní neb naslouchati výkladu postilly, což
obstarávali písmáci, jimiž honosila se druhdy skoro každá ves. Dnešní dobou
ženy samy čtou.
Přes to mezi ženami krajů
zapadlejších zachovaly se mnohé pověry; tak ku př. na moravském Valašsku věří
posud ve zvláštní druh věštcův-zaříkačů, jimž „božec" říkají a „bohoň"
nadávají. Božec takový zaklíná „vředy a nátchy", odvádí kroupy s polí na
hory, pomáhá od čárův a kouzel a „poznamenává" čarodějnice, vypátrává věc
ukradenou a udává zloděje. Od domácích berou „po štyroch grošoch", od cizích „po
rynskuli", ale tajemství svého nesvěří cizímu za nic.
Fr. Bartoš ve spise svém „Lid
a národ" vypravuje o božci ženského pohlaví, velmi čiperné to babce z Královské
zátoky (údolí Bečvy) Léskového, kteráž mu svěřila své formule zaříkací s výhradou,
že jich neužije, o nichž kvůli zajímavosti chceme více pověděti.
Dle božecké pathologie
jsou nemoci toliko trojí: vřed, nátcha (růže) a choldún (hostec); vředů je však třikráte devět a nátech
devatero. Když tedy kdo postižen jest některým tím vředem (těžkou nemocí
vůbec), vezmou z něho šat (s mužského košili, se ženského rukávce), džbán
na vodu a čtyři groše, a jdou k božcovi. Božec vezme džbán a jde napřed k potoku
na vodu „jordánku".
Na potoce nabéře džbánem třikráte vody a promění ji v „jordánku"
říkaje takto: „Pochválen buď Ježíš Kristus. Vítaj, zavítaj vodičko čistá,
bystrá, abysi toho menovaného křtěného (t. j. N. N.), vodičko čistá bystrá,
omyla šak ni od hříchův, ale od vřediska, od zámčiska, od všelijakého
nedolužiska. Já to nečiním svů silů ani svú mocú, ale svatú božskú pomocú, k čemuž
mi dopomáhaj Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch svatý. Amen; abych já mohél
zažehnávati třikráte devaterné vředy."
Vrátiv se s jordánkou do
jizby, postaví ji na „kútek" (ohniště), hodí do ní soli a devět žižlivých
uhlíkův a nožem na kříž ji překrojí (přežehná), šat nemocného položí před ohněm
a říká:
„Já tebia vyžehávám vřede horký, vřede chladný, vřede třesúcí, vřede
žultý, vřede černý, vřede suchý, vřede ščípajúcí a lámající, vřede oteklý,
vřede hnilý, vřede vnitřní a vřede mdlý, vřede bledý, vřede rozpálený, vřede
potajemný, vřede zjevný, vřede zteklý a jakýkoliv sa nacházíš a si v tem člověku
menovaném křtěném zbúřený, tak buď mým slovem zastavený, uložený, přemožený,
abys tak, vřede, stál, jak stála voda v Jordáně, když ráčil sv. Jan křtit
Krista Pána ve vodě Jordánskéj, abysi sa, ty vřede, rozchodil z teho křtěného
nemocného jak sa rozchodili větrové, dýmové při světa stvořeňú. Tak já tebia,
vřede, vyžehnávám, abys ty teho nemocného netrápil, ale z jeho tři sta
údůch a stavůch vystúpil, a tak bysi přestalo pálení a boléní, jako přestalo
kaméní rosténí po nebe vstúpení Krista Pána. Já tebia, vřede, vyžehávám z teho
menovaného křtěného nemocného, z jeho hlavy, z jeho mozgu, z jeho
vlasů, z jeho krvi, z jeho žil, z jeho uších, z jeho slechůch,
z jeho čela, z jeho spánkůch, z jeho očích, z jeho zřenic,
z jeho škráních, z jeho zubůch, z jeho nožná, z jeho jazyka,
z jeho žil za krkem, z jeho chrbta, z jeho chrbtovéj kosti, z jeho
ledvin, z jeho ramen, z jeho hnátůch, z jeho loktůch, z jeho
prsrtův na rukách, z jeho prsích, z jeho dechnutí, z jeho lehkých
plúc, z jeho těžkých plúc, z jeho srdca, z jeho žaludka, z jeho
malých střev, z jeho vnitřností, z jeho pasůch, z jeho křížových
kostích, z jeho nádobůch (přirození), z jeho stehen, z jeho kolen,
z jeho lystek, z jeho kotníkůch, z jeho noh, palcůch a paznochtůch
na nohách, z jeho podešvích, z jeho vrtkých tři sta údůch a stavůch;
k čemuž mi dopomáhej Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Důch Svatý. Amen.
Vřede, jak si v hlavě,
di temenem ven; jak si v rukách, di poza paznehty z ruk ven; jak si v plúcoch,
v žalúdku, u srdca, di laksírem ven; jak si vřede v křížích, v nádobách,
v stehnách, v kolenoch, v lýstkách, di palci na nohách ven, ni z rozkazu
mého, ale z rozkazu Boha živého a Ježíše Nazaretského a blahoslavené panny
Marie."
Když se na Valašsku
bouřka blíží, ženy vynesou ven pantok, lopatu od peci, ohřeblo a vidly a položí
před chalupou křížem, pak pozotvírají okna i dvéře, aby skřítek utéci mohl, sice
„skřítek, ten čertík, před hromem se krýje a krýje, a fuk člověkovi pod pažu, a
hrom ho zabíje." Když padají kroupy, sbírají je a dávají za ňadra.
Když novorozeňátko
koupají, dají mu do koupele devaterníku a stříbrný peníz, aby bylo šťastno, a
jeřabin, aby bylo červeno a krásno. Když dítěti vypadne zoubek, matka má jej
snísnti ve chlebě, nebudou ho zuby boleti.
Když je žena „v polohu"
(v koutě), nesmí choditi s hlavou nezavitou a za mezí ven. „Na Vsacku byla
žena toho nezachovala, tož ju schytlo do luftu a donéslo na pátú dědinu,
posadilo a pěkně jí povědělo, aby toho věc nedělaia."
Napsal Dr. Jaroslav Vlach
Další pokračování najdete zde.
