Obydlí, v nichž Češky
s rodinami svými obývají, bývala kdysi, po staročesku stavěna, výhradně
dřevěná; stavby tyto rázu staročeského většinou zmizely. Toliko v krajích pohorských
na vsích zachovaly se úhledné chyše dřevěné, význačné malou šířkou a strmou
střechou, loubími a štíty.
Tak ku př. na Domažlicku dřevěné chalupy mají
štíty a okenice malované, na okenicích růže a srdéčka červená i žlutá, a na
štítech mezi divnými ozdobami ptáčky a kvítky. U každého stavení jest ovocný
sad, před okny několik záhonků na květiny a zeleninu, o něž pečuje starostlivá
hospodyňka, okolo hospodářstvíčka proutěný plot.
Na moravském Horácku převládají posud stavby dřevěné, jichž stavba
mnoho práce nevyžaduje. Oloupané klády položí se na sebe a mezery mezi nimi
vymaží se hlinou; střecha je došková. Ze štítu v průčelí chalupy vykukují
dvě okénka od půdy se zelenými rámci a mezi nimi jest výklenek s obrázkem nebo
soškou P. Marie nebo sv. Jana neb sv. Floriana. Někde také čísly označeno, kdy
chalupa byla vystavěna. Okna na náves bývají ze světnice dvě až tři, malinká.
Na moravském Valašsku chalupy jsou málem všechny dřevěné, velmi úhledné.
Když se nová chalupa buduje, položí se na zemi do čtyř úhlů čtyři kameny „podůhelníky"
zvané, na nich sbije se „srub" z osmi neb z devíti dřev řádně
otesaných, na srub připevní se podkrokevnice, do ní ve dlaby krovy a svisle,
načež střecha pobije se šindelem. Skuliny mezi dřevy mechem se vycpou, uvnitř
pak hlinou se vymaží a obličí.
Za to v kraji českém vesnice mají domy i chalupy převážně zděné, v jichž
podobě i zařízení patrný jest vliv doby nové. Český statek skládá se zpravidla
ze tří částí: ze stavení obytného, před jehož okny průčelními bývá zahrádka;
pod stejnou střechou se stavením obytným jest i komora s řezačkou a stáje.
Druhou částí statku jest sýpka, která bývá postavena přes dvůr rovnoběžně s obytným
stavením; třetí část jest stodola, která stojí pravidlem vzadu na dvoře napříč.
Na dvoře bývají ještě kolna, dále chlévy svinské a kurníky; v zahradě ovocné,
jež za statkem se rozkládá, bývá často sušárna.
Zařízení vnitřní chalup bývá zcela jednoduché. Tak ku př. na moravském Horácku v jediné světnici
(seknice), jež v chalupě bývá, nábytku mnoho není. Na první pohled patrna
jest jediná široká postel, vysoce peřinami vystlaná; podle stěny stojí dlouhá lavice
a druhá kratší u kamen, jež před jídlem přitahuje se ke stolu, neb židlí skoro
není. V koutě bývá almárka na spisy a peníze hospodářovy. Na stěně proti
dveřím zavěšena bývá ozdobná římsa s tufarovými talíři, hrnky a džbány.
U
dveří stojí pěkná truhla na šatstvo a jiné tajnosti hospodyně nebo dcer
domácích. Ze světnice přechází se do světničky (sekničke), která mívá malé okno
do vsi; tam ukládá hospodyňka vejce, máslo, mouku, koláče. Tam také bývá díže,
slaměnky na chléb a maslenica; na svátek uklidily se tam též všedníšaty (hábe).
Kuchyně bývá tmavá neb osvětlena pouze okénkem do dvora vedoucím; pod ní jest
pak sklep.
V chalupách valašských kuchyně není, vaří se ve
světnici (jizba) v „kamnech"; v pravém koutě ode dveří jest totiž pec, při
ní zpředu tak řečený „kútek", kdež se na ohništi (vatra) topí a vaří. Nad
kútkem jest zděný komín, vyčnívající nade střechu. Nábytku v jizbě jest
poskrovnu; na pravo níže stropu táhnou se podél přes jizbu dva tenké trámce
vedle sebe (lištva), na něž se všelicos staví, jako ku př. květované taléřky a tufarové
džbánky, od nich napříč ku pravé straně
připevněna jsou dvě, až tři bidla, na něž se věšívají všední šaty.
V levém
koutě zpředu stojí stůl o skřížených nohách, za ním do kouta dvě dlouhé lavice
(lava), naproti stolu v pravém koutě lože (ložnica). Ode dveří v levém
koutě police (polica) na náčiní, často pouhé prkno, v pravém při peci
mlýnek nebo žernov. V koutě nade stolem visí obrázky svatých na skle hrubě
malované, pod nimi je almárka (Konica), v níž uschovávají se cennější
věci. V komůrce je truhla (súsek) na mouku, bečka na zelí a příhrada na
brambory (zemiáky). Truhly se šatstvem svátečním i s penězi uhospodařenými
jsou na půdě (na hůře); nehořívať na Valašsku, ač se tam posud namnoze svítí
dračkami (světidlo) a zlodějů tam ještě není.
Kroj národní, který původně podoben byl kroji ostatních Slovanů, hlavně polskému,
ustoupil kroji cizímu. Dnešní dobou i venkovanky strojí se po městsku. V Čechách
zachoval se kroj národní podnes na Domažlicku a na Plzeňsku v západních Čechách,
v okolí Veselí „na blatech" a na Jindřichohradecku v Čechách jižních.
Z kmenů moravských
jediní Slováci zachovali posud kroj národní celkem neporušený; ostatní kmenové
odložili většinou svůj krásný, malebný kroj, čímž zbavili se části své osobitosti
a rázovitosti. Na Hané již dávno vymizela nádhera kroje lidového, na Valašsku
jen v některých odlehlých krajích bělají se rukávce s červenými „bruclíky".
Západní Morava všecka
chodí „po pansky" a v Brně jen venkovanky z Lísně a tak zvané „bázle"
vzbuzují pozornost svým šatem, který zdoben jest již nepatrnými výšivkami. Také
Slezsko se úplně poměštilo. Kroj národní nebyl jen krásný, ale také důkladný,
cenný a trvanlivý. Plátno, sukno, i vše, z čeho části krojové se skládaly,
hotovili domácí tkalci a přadleny; výzdobu, která zvyšovala cenu oděvu,
pořídily si ženy samy a pro jejich důkladnost a trvanlivost dědily je děti po
rodičích a prarodičích.
Byltě kroj ten částí jich
života, částí jich duše. Přidržuje-li se lid kroje svého, svědčí to nejen o
národní zachovalosti, nýbrž také o hmotné nezávislosti. Městská móda vesničanův
a vesničanek není známka vzdělání, nýbrž leckde jen toho, že se ocitli v rukou
cizích obchodníků, hlavně židovských, kteří takové látky za babku koupí a když
je v městech nikdo nechce, dovedou známou obratností svou s nimi ještě
udělati „módu" na vesnici.
Národní kroje, kde se
zachovaly, dle krajů jsou různé, ale shodují se přece podstatně v jednotlivostech;
též v tom jsou si podobny, že oplývají bohatým vyšíváním, ceny namnoze
umělecké. Nejkrásnější jsou výšivky plen (velikých šátků na hlavu) a holubinek
(druhu čepců); ale i na zástěrách, živůtcích, košilích a sukních nejdeme
umělecké výšivky.
Děvčata chodská na Domažlicku nosí sukně úzké, jednobarevné a drapované barev jasných; v adventě,
o postě neb o pohřbu oblékají sukni modrou se smutkovou bílou zástěrou, jindy
však se zástěrou neb fěrtochem pestrobarevným. sukně dole vroubí pentle živě
květovaná. Přes prsa překládají křižmo hedvábný šátek; nohy odívají v červené,
vlněné punčochy a střevíce, jež jsou na opatcích a i z předu ozdobně
vyšívány a mosaznými kroužky nebo mašlí z černých pentlí zdobeny.
Sváteční
košile má krátké, vyduté rukávce, nad ramenem bíle vyšívané; živůtek (lajblík)
zhotoven jest z červené látky s úzkými prýmky, mezi nimiž se leskne
plno perliček a kovových plíškův. Vlasy splétají v rulík
a stáčejí jej v „čambulu", kterou zámožnější protkávají hřebenem; zahalují pak
hlavu květovaným šátkem, na babku uvázaným.
Jdouce přes pole neb do kostela
zahalují se přes tento šátek bělostnou „plenou" s vyšívaným květem v rohu
a s krajkami a oblékají se v kabátek z modrého, černého neb
bílého sukna, na prsou silně vykrojený, že viděti spodní, hedvábný šátek;
rukávy jeho ozdobeny jsou bohatým vyšíváním, jež i na prsou bývá viděti. Mezi
haklíky kabátu visívá veliká, červená mašle. Do ruky dívky berou šátek bílý neb
bíle vyšívaný.
Ženy vdané u Chodů strojí se podobně s tím toliko rozdílem, že
na prsou pod hedvábný šátek vkládají peřinku s peřím vzhůru ke bradě
setřeseným. Přes pole neb do kostela brávají mošinku koženou, barevnými klůcky
a pentličkami zdobenou.
Na kroj západomoravský nebude pomalu již ani pamětníkův. Kroj jihlavského okolí českého zachován
od ženského pohlaví na několika místech dosud. Děvčata a ženy měly šněrovačkový
živůtek, na hlavě byl červený „lipský" šátek, kol čela turbanovitě ovinutý,
vzadu "na ocas" hluboko ke kolenům splývající, jak se dosud nosí na Veselsku od malých děvčat.
sukně barvy modravé dole se
obšívaly širokým lemem červené barvy. Rukávce měly krátké baňaté rukávky. Pod
šněrováním, červenými pentlemi provedeným, nosívala se za stara od svobodných
tuhá, u vdaných polštářky zvětšená vložka. Zástěrky byly veliké, bílé neb
modré, punčochy červené, střevíčky vykrojené mašlemi zdobené.
V okolí Vel. Meziříčí ženy nosily sukně „cajkové", různě barevné i
hedvábné, na všední den kartounové. Na ně se uvazovaly fěrtochy hedvábné, černé
neb barvy jiné; plátěné bývaly bílé a poněkud vyšívané. Kabátky byly hluboce
vystřižené s rukávy nahoře širokými. Na zimu se oblékaly kožíšky, rovněž
zpředu vykrojené; do výkrojku přišel hedvábný, mušelínový šátek nebo plátěný na
cípech vyšívaný.
Děvčata nosívala v létě
košile s rukávci (pufnama) s krejzlíčky u rukou a k nim živůtky
(lajblíčky) damaškové neb hedvábné, ohnivých barev, na háčky nebo šněrování.
Vdané nosily někde čepce bílé po způsobu českých holubinek, ostatně čepce
černé, stříbrné i zlaté s velikou střechou, nazad ohnutou a na drátech připevněnou;
vedle čepců se vyskytovaly i šátky, na babku (věnec) uvázané.
V zimě na hlavu
přišla „plína" vázaná po způsobu v jižních Čechách obvyklém. Na krku
nosily parádnice perly a korálky s křížkem nebo penízem. Na nohy braly se
nízké střevíce v neděli, ale ve všední den pantofle neb bačkory, jako
místy v Čechách.
Na Brněnsku zachovaly se tu a tam zbytky kroje národního, najmě u žen. Na „zeleném
trhu" brněnském dosud hojně Lísňaček se objevuje v neděli ve velikých
šátcích a četných zvonovitých sukních.
V Troubsku a
Ořechovičkách hlavně při slavnostech mnoho krojového se udrželo. Druhdy ženské
mívaly na svátek bílé sukně (fěrtochy), vystřižené „spenzly" s rukávy u
ramen širokými a šůsky vzadu, na hlavě šátek na babku a přes něj ještě bílou,
dírkovaně vyšitou „šatu".
Děvčata oblékala do
parády sukně hedvábné se zeleným, úzkým lemem, zástěrky rovněž hedvábné,
kordulky damaškové vykrojené, rukávce s oboječkem pěkně varhánkovaným..
Šátek byl uvázán na malé zaušnice. Kacabajky (spenzly) se záhybovitými
odstálými šůsky a četné sukně udržely se dosud až do okolí Slavkova.
Napsal Dr. Jaroslav Vlach
Žena na obrázku nahoře je Bošáčka v kroji, dole je obrázek džbánu cechu soustružnického z Morkovic z roku 1787.
Další pokračování najdete zde.
