Pravý hanácký kroj, jak býval na Tovačovsku,
viděti lze posud o slavnostech v Tovačově; krásné Hanačky objevují se tu
v šorcích tmavých nebo bílých fěrtochách, až ke kotníkům sahajících, ve
střevíčcích jirchových s červenými podpatky, v bílých nadýchaných
rukávcích s rozmanitými obojky (krésly), ve Frýdeckách neboli ve
vestičkách (rajdičkách) z červeného sukna nebo damašku, pod nimiž vzadu se
bělá až po šorec otáhlé, bohatě vyšité oplíčko a v pestrých (lipských)
šátcích, vázaných na veliké záušnice. Starší tetičky mají kabátky a kožíšky
starodávné, jen k pasu sahající.
Jinde na Hané zachovaly
se jen stopy bývalého kroje; o slavnostech se tu a tam děvčata nastrojí do
bývalého kroje selského, někdy i do úboru nevěsty, která mívala na hlavě
vysoký, válcovitý „pantík", zrcátky a třásněmi pokrytý, a od něho na záda plno
fáborů červených, a odívala se do „úvodnice" (nevěstinské plachetky) žlutým
hedvábím bohatě vyšívané.
Ženský kroj na Valašsku vyznačuje hlavně šátek
malý, uvazovaný pod bradu. Nosíval se tam vždy původně rubáč, spodní to část
košile z hrubého plátna konopného; na něm přišito oplečí, do poly ňader
sahající. Na oplečí přišity jsou dvě kšandy (tračky), na něž rubáč zavěšen jest
na ramenou. Na to oblekou se krátké rukávce z tenkého plátna,
s rukávy širokými, na ramenou na tři prsty vyšívané. Kasánka byla sukně
z bílého plátna; místo ní nosí se nyní sukně z plátna modrého nebo
kanafasová. Kordulka z červeného sukna, zpředu dosti hluboce vykrojená,
nepřiléhá k samé sukni, tak že oplečí jest viděti; obyčejně živůtek nocí
se nezapjat. Naň se na podzim oblékal soukenný kabátek, nyní kacabajkami
nahrazený.
Punčochy (pančochy)
Valašky nosívaly dříve „ubírané" (na varhánky), jež se přes celou nohu
natáhnouti mohly; nyní nosí „natahovačky", obyčejné punčochy. Na nohy si
Valašky obouvaly šněrovací střevíce (jančary), v zimě papuče z bílé
hůně. Děvčata chodila v létě s holou hlavou, majíce vlasy spleteny
v jediný „lelík" dolů visící a „omašlený"; dnešní dobou dělají si „drdol"
ze dvou pletencův. Ženy nosí dosud pod šátkem čepec, jehož krásné krajky
v předu čelo pěkně lemují (mřežka). Nynější dobou i na Valašsku kroj
národní hyne vůčihledě; ženské rubáč s rukávci spojují v obyčejnou
košili a živůtek (kordulku) oblíbily si černý a aksamitový.
V kraji lašském od Nového Jičína po
Ostravu pěkný dávný kroj skoro úplně zanikl; jen v Mořkově a Věřovicích
nosí ženy dosud týž kroj, v němž chodívaly sestry Palackého. Rukávce
jejich měly veliké, baňaté rukávy se širokými „tačlami", které se u lokte
podvazovaly barevnými pentlemi. Sukně obyčejné byly černé „leknice"
s modrým pruhem u spodu a se živůtkem nízkým, někdy i červeným. O svatbách
ustupovaly zeleným „mezulánkám" nebo dokonce starodávným „gromrážkám" se
živůtkem damaškovým, s předu sešněrovaným a lemovaným stříbrnými neb
zlatými portami.
Zástěrky (kasánky) byly
květované, punčochy buď stávkové, červené nebo pruhované, střevíce šněrovací
(janď stávkové, červené nebo pruhované, střevíce šněrovací (jančary) nebo
soukenné s „ušima", jazykovitým to přeložením přes šněrování; v zimě
se nosila bílá huněná „kopýtca". Na hlavě mívaly pod bradou uvázané buď bílé,
na kraji vyšívané „šatky", nebo šátky „lipské", pestré, jako zvykem bylo na
Hané.
Svobodná děvčata mívala hlavu často i v zimě bez šátku a vlasy
spletené v jediný, dolů visící lelík.Za to ženy mívaly vždy
čepec s dýnkem úzkým, vysoko nad hlavu čnějícím. Od nepohody chránil bílý
ubrus nebo „vlňák", zpravidla zelený, v zimě kožich, dlouhý, duběnný,
barevnými kůžičkami v předu s liščinou u krku a rukou zdobený, od
bokův odstátý.
Strava obvyklá, kterou české hospodyňky v domácnostech svých rodinám
připravují, v úrodných krajích Čech a Moravy vedle jídel masitých jsou
zvláště husy, kachny, drůbež a mimo to jídla moučná, koláče, buchty, vdolky;
též mnoho se jí hrachu a čočky. V krajích chudších nedostatek masa
nahražuje se luštěninami a brambory.
Z nápojů v krajích zámožnějších dává se přednost pivu a též vínu, kdežto
kořalka oblíbena jest u třídy dělnické a v pohorských krajích chudších
vůbec. U chudšího lidu vzmáhá se poslední dobou pití kávy, jež se pije ve
velikém množství a často nahražuje lidu i oběd; v horských krajích pak
káva jest skoro celodenní stravou, jako na př. u moravských Horaček, které namnoze rodinám svým
předkládají ráno, v poledne i večer špatně slazenou kávu, kdežto dříve
sílily je v poledne polévkou, kaší, hrachem, čočkou, knedlíky a hrubými
buchtami, na večer pak předkládaly jim loupané brambory, někdy s troškou
mléka, nebo sýr.
Hospodyňky tyto mívají
sice na dvoře několik slepic, od nichž vajíčka prodávají však překupníkům, aby
za trošek stržených peněz opatřily si potřebnou sůl. Hrstku drobných kuřat
nuceny jsou prodati pánům do města, samy jich nejedí; chovají sice hojně hus,
jež rovněž většinou skoupí husáci na trh, kdežto pro domácnost hospodyňkám
ostávají dvě tři, většinou nedochůdné. Jedna z takových hus obětována bývá
na pout, jiná na posvícení; houser pak s husou nebo se dvěma husama zbývá
jako základ husí rodiny na rok příští.
Hlavní stravou, již moravské Valašky pro rodinu vaří, jsou
brambory a zelí; urodilo-li se toho „do Pána Boha", bude Valáškovi hej, nebojí
se v zimě hladu. Masa hovězího mimo vzácné slavnosti rodinné stůl valašský
do celého roku nepozná, ba i chléb jen u zámožnějších najdeš. Nejvzácnější
jídla, jež Valašky připravují, jsou kaše pohančená, omaštěná rozpuštěnou
slaninou s mlékem (škrakou), uzené klobásy s kyselou omáčkou,
škubánky s povidly, halužky omaštěné máslem nebo škrakou a posypané sýrem,
konečně podlesníky, jež se připravují takto:
Syrové zemáky postrouhané
smíchají se s vařenými rozmačkanými a s kyselým mlékem; těsto se
rozmaže po tenku na zelné listy, upeče se a pomastí. Jedí se buď samy buď
s omáčkou ze sladkého mléka moukou zahrkaného (maščenkú). Těchto jídel jen
zámožnější dopřáti si mohou, chudina je zná toliko dle jména; vzácnou lahůdkou
jest „bílý chléb" od pekaře, jehož se dostává jen ženám šestinedělkám a
nemocným. Nemá-li nemocný chuti už ani na bílý chléb, pak ho již odevzdají do
vůle boží.
Nemírné pití kořalky
(gořalky) vrhá ubohý tento lid v bídu hmotnou a porobu duchovní. Čím větší
ve kterém kraji bída, tím více obětí vyžaduje kořaleční mor. Hospod a krčem
židovských všude plno; o slavnostech připravují ženy z kořalky „valašské
thé", vaří totiž kořalku na rendlíku a zavařují do ní skořici, hřebíček, cukr
nebo med. Některá žena vypije toho nápoje až i litr! O ženách, jež nakaženy
jsou morem kořalečním, zpívají se písničky, jako tato:
„Jaký si hospodář, takovú máš ženku,
ty píješ v hospodě, ona pije v šenku.
Nač si ňa bereš, co mnú zavedeš,
já dělat neumím, než sedět v šenku,
piť kořalenku, tomu já rozumím."
Že některá matka
nerozumná i dětem svým už záhy té „dobroty" okoušeti dává, o tom vypravuje se
tato smutná příhoda. Valaška totiž kojí (pleká) své děti až i dva roky, aby
byly silny a zdávy. I ptali prý dvouletého děvčátka, „kde sú mamulka". „Ja šli
ně na Vsetín na gořalku, budú ňa ostaviať", pravilo děvčátko.
V obyčejný čas
Valašky s rodinami svými žijí velmi skrovně, ba nuzněm za to tím více si
popřejí o slavnostech rodinných i veřejných, při nichž ovšem bez kořalky býti
nemůže. Takové slavnosti rodinné jsou úvod, svatba, pohřeb a zabyjačka, veřejné
pak pouti, výroční trhy a posvícení (hody).
Na úvod chodívají v neděli po hrubé. Přede mší sejdou se ženy,
počtem až třicet, u šestinedělky, kdež se častují „vařenou" (kořalkou). Odtud
doprovodí šestinedělku do kostela a jdou s ní všecky kolem oltáře na
ofěru. Z kostela jdou přímo do hospody, kdež sedí a popíjejí do čtyř, pěti
hodin odpoledne. Z hospody jdou zase k šestinedělce, kdež se jim
vystrojí „trachta" zrovna taková jako o svatbě, o šesti až dvanácti jídlech.
Ani tu se kořalky nemine.
Že svatba na Valaších slaví se hlučně, není s podivením; i na
svatbě bývá kořalky „do Pána Boha". Též po pohřbu všecek průvod smuteční ubírá
se zrovna do hospody „zapiť smutek". Na výroční trh do městečka chvátá kde kdo,
byť nic kupovati neměl, podívá se, „jak ide svět", domů vracívá se jich nemnoho
střízlivých.
Posvícení slavívají se dvojí, císařské a místní; hody tyto jsou hlučnější a
slavnější, pozveť se na ně všecka přespolní přízeň. O trhu výročním, o pouti a
o hodech hrává hudba ve třech, čtyřech hospodách, ve všech se tančí a pije
(kořalka) o všecko pryč. Vedle kořalky Valach miluje náruživě „suchý nápoj",
jak říká tabáku. Jak důležitým „kořením života" tyto dvě věci Valachovy se
staly, o tom vypravuje tato hádanková anekdota:
Šla žena na trh, potkal ju
kněz a ptál sa jí, co bude kupovať. „Tři věci bych ráda kupit: chuti (soli), obyčeje
(kořalky) a zvyku (tabáku)". V Halenkově, Hrozenkově a Karlovicích i ženy
kouří zcela veřejně ku př. na poli při práci. Zajisté pokročilá emancipace tamějších
žen!
Napsal Dr. Jaroslav Vlach
Na obrázku nahoře je žena z Čičman, dole vnitřek hanácké sednice.
Další pokračování najdete zde.
