V rodinném životě
Češky jsou řádnými hospodyněmi a dobrými matkami, někdy až příliš dobrými,
hovíce choutkám různým dětí svých, což dětem v pozdějším běhu života často
bývá osudným. Pracovitost jejich, zvláště žen na venkově a žen chudších
v městech jest obecně známa; kolik žen jako vdov pracovitostí a
přičinlivostí svou odchovalo národu statných mužův a vzorných žen! Pracovitost
tato nesla se nejen v tomto směru za cíly vyššími, nýbrž i jinak, jak
dosvědčuje umělecký průmysl domácí českých žen, pokud v památkách svých
byl se zachoval.
Předměty ženami českými
vyrobené byly druhu dvojího: jedny pro denní potřebu, druhé pro zvláštní příležitosti
(na neděle a svátky, do výbavy, ke křtu a úvodu). Věci sváteční nehynuly, byly
pečlivě uchovávány a odkazovány dědictvím s pokolení na pokolení; proto
jim věnováno namahavé práce, nákladného materiálu a v první řadě veškeré
vrozené schopnosti umělecké. Jaký se tu jeví u žen vzácný smysl pro tvar a
barvu, jaký důmysl ve vynalézávání vzorův a jich skládání, kolik umění
v tom uvésti vše v dokonalý soulad.
Nejlepším dokladem pro to
jsou výšivky kmene českoslovanského. Nebyly totiž vzory naše vneseny do lidu
nějakými umělci, školou neb dokonce cizími národy, nýbrž vypěstovány jen a jen
z duše a nitra našeho národa slovanského a svým slohem uměleckým liší se
od vzorů všech jiných národův. výšivky kmene českoslovanského lze roztříditi na
čtvero hlavních druhů: na české, moravské, slezské a slovenské.
Tyto druhy zase rozlišují
se podle jednotlivých kmenů, krajů, ba i podle vesnic tak, že možno na první
pohled rozeznáti, je-li výšivka hanácká, či slovácká. Vzory naše vyšívačky
skládaly si samy z hlavy, jak se tomu naučily od svých matek, aneb tvořily
nové a nové podle vzorů, které vídaly; příroda byla jim tu dobrou učitelkou a
poskytla množství vzorů ze svých lučin, hájův a zahrad.
Přirozeno také, že
rostliny a zvířata, mající nějaký význam, zaujaly přední místo v lidovém
ozdobování. Nejoblíbenější z nich jsou jablíčko, srdéčko, řebíček neboli
karafiátek, chrpa, růže; ze zvířat nejčastěji vyšíván byl kohout, jelen, páv,
orel a rozmanití ptáčci drobní. Z uvedených květů sestavovány a skládány
vzorečky pásové a ladně seskupené kytice; vzorů těchto jest na sta a přece
každý vzor má své určité místo. Vyšívačka totiž nikdy neužila vzoru libovolně,
jak jí napadlo, nýbrž měla vždy na mysli, ke kterému účelu ten či onen vzor se
hodí.
Jest věc pozoruhodná, že všechny druhy vyšívání u našeho lidu se
zachovaly a není věru způsobu ruční práce, jehož by naše matičky nebyly znaly,
ba dokonce takové způsoby, které u všech jiných národů dávno vymizely, toliko u
nás Slovanů posud se udržely, jako ku př. velmi nesnadné vyšívání kvítky
stehovými. Velikou předností národního vyšívání, hlavně starého, jest čistota
práce a úhlednost; každý lem jest hoden pozornosti, každá drobnost jest
okrášlena, každý steh jest ozdobou.
Co se barvitosti výšivek
týče, lze pozorovati, že každý kmen, každý kraj má své obvyklé barvy a shodují
se s jeho povahou. Tak ku př. Hanačky a Valašky v oblibě mají více
jednobarevné výšivky, za to na výšivkách slováckých ihned poznati jest živou,
ohnivou letoru lidu slovenského. Vyšívání dálo se pro výzdobu šatstva, kroje
národního, o němž výše byla řeč; vedle částí šatstva měly ženy ještě jiné
předměty, které svým uměním ozdobovacím krášlily.
To byly hlavně úvodnice a
boudnice, mající důležitý význam v životě jejich. Pozoruhodno jest, že
tyto předměty, které nabyly zvláštního rázu slavnostního a obřadního, jedině
jsou majetkem našeho lidu slovanského; neb u žádného jiného národa se nic
podobného nevyskytuje.
Úvodnice, též nevěstinské neb křestní plachty zvané, byly známy hlavně na Moravě,
v Čechách jich neznaly. V dřívějších dobách dostávala každá nevěsta
do výbavy úvodnici, plátěnou plachtu půl třetího metru dlouhou a dva metry
širokou, uprostřed zdobenou širokým vyšíváním neb krajkovou vložkou (mrežkou).
Když se žena stala matkou, tu děcko do úvodnice zabaleno a neseno ke křtu; při
úvodě se žena opět přiodila úvodnicí.
Když pak v rodině
úvodnice třeba nebylo, odevzdána do kostela na výzdobu oltáře nebo byla dána
ženám mrtvým do hrobu. vyšívání na úvodnicích hanáckých bývalo velice skvostné;
široký pruh uprostřed provedený buď bílým, buď žlutým hedvábím leskl se jako
zlato a stříbro a jevil až okázalou nádheru; úvodnice valašské rovněž bývají
velice pracně a skvostně provedeny.
Koutnice, kútní plachty neboli boudnice, v Čechách koutra zvané, byly obecně
mezi lidem naším rozšířeny a sloužily k zavěšování lůžka šestinedělky,
zvaného „kout". Bylo to místo výhradně posvěcené matce a dítěti a nikdo kromě
lékaře, kmotry a posluhující ženy nesměl vkročiti za tuto kútní plachtu;
sloužila k záštitě matky i dítěti proti zlým mocnostem a matka též nemohla
do nitra světnice pohlednouti jinudy než mřížkou nebo prolamovaným pruhem
koutnice. Jen tak mohla matka dle tehdejších pověr „můru" uzříti a sebe i dítě
v čas uchrániti, aby jim neuškodila.
Zavěšovati lůžko
šestinedělce bylo zajisté zvykem velice chvalitebným nejen z ohledů
zdravotních, ale i z ohledů dobrého mravu, že šestinedělka zůstala ukryta
zrakům lidí cizích. Koutnice jsou plachty široké ze dvou neb tří šířek plátna,
mřežkou nebo ozdobným stehem sešité; uprostřed po délce své jsou vyšívaným
pruhem, krajkou neb tkanou vložkou opatřeny, neb po celé šířce dolního okraje
vyšity.
Výšivky jsou různé;
plochým stehem vyšíván hlavně vzorek rostlinný, křížkovým, dlouhým a
prolamovaným vzor měřický neboli přímočarý. Nejzajímavější jsou plachty, na
kterých jest vyšit široký pruh s podobou kohoutí. Kohoutu totiž u Slovanů
přičítala se moc nad zlými bytostmi a proto požíval zvláštní úcty; jest tedy
pravdě podobno, že kohout na boudnicích byl vypodobován jakožto ochránce ode
všeho zlého a od moci zlých duchů, jichž se ženy nedělky podle starých pověr
nejvíce bály.
Ze slavností rodinných
pokládá se svatba za nejdůležitější. Jak okázale a s jakými významnými
obřady dála se na venkově moravském, vyličuje nám F. Bartoš ve stati „Panství
Zlinské", podávaje nám obraz rázovitosti kmenné na rozhraní tří hlavních
národních kmenů Hanákův, Valachův a Slovákův. O obřadech těch budiž jen ve
stručnosti učiněna zmínka. Když mladí lidé, ženich a
nevěsta, dříve již se byli umluvili a obojí rodiče svolení své dali, konaly se
slavností námluvy v domě rodičů nevěstinných, obyčejně ve čtvrtek před
první ohláškou.
Důležitými osobami při námluvách, jakož i při ostatním veselí
svatebním bývali starý svata, pořadatel všeho veselí svatebního a řečník
nevěstin, zástupce otce nevěstina při námluvách a jiných příležitostech. Neméně
důležitou osobou při slavnosti veselí svatebního byla stará svatka, jež byla
jako matkou nevěstinou.
V den námluv sešli
se v domě nevěstině starosta obce a písař obecní, pak dva svědkové nevěstini
a její řečník. Když tito se byli shromáždili, přichází ženich se svým otcem,
starým svatou a dvěma svědky. Přítomny byly též ženy můžů shromážděných a
některé přítelkyně nevěstiny, potomní družky svatební; nevěsta s ostatními
družkami čekala v kuchyni na zavolanou.
Když strana ženichova do
jizby vešla, starý svata, pozdraviv přítomné, započne ihned řeč svou, načež po
vystřídání dlouhých hovorů mezi řečníkem nevěstiným a ženichovým přivedou
nevěstu, načež řečník nevěstin oddává ji delší řečí v ruce ženichovi; po
této řeči ujedná se, co který kterému zadává, napřed otec ženichův, pak
nevěstin. Na to se smlouvy vyhotoví a podepíší ženichem a nevěstou, rodičema
obou a dvěma svědky s obojí strany, načež je společná večeře.
Týden před poslední
ohláškou konají se přípravy na svatbu;
dům se obličuje, ve mlýně se mele potřebné obilí, drůbež se shledává a pod.; v neděli
odpoledne zve se na svatbu. Zvát chodili starý svata s jedním mládencem
(družbou); oba měli za kloboukem rozmarýnku a v ruce hůlečku z kůry oloupanou,
na níž přivázána byla pentlička. Kdo na svatbu přijíti hodlá, dá ukrojiti
chleba, jehož starý svata skybku ukrojiv schová a pak nevěstě odevzdá těmito
slovy: „Nevěsto, tady ti páni hosti
odesylajú tento dáreček, abys měla ešče více, aby sa ti držely kuřata i slepice".
Skybky ty se počítají, aby se vědělo, kolik asi bude hostí.
Napsal Dr. Jaroslav Vlach
Na obrázku nahoře je žena v šátku z Jeníšovic u Turnova, na obrázku níže:čipka od kútní plachty (Nitransko), mřížka od úvodnice (Uh. Ostroh), krajka z vyšívky hanácké, krajka nitěná vyšíváním zdobená,
Další pokračování najdete zde.
