Dnešní děti mají už od předškolního věku možnost navštěvovat všemožné kroužky (ale většinou podle toho, co jim rodiče vyberou ). Dětičky se tak mohou rozvíjet od keramiky, výtvarky , flétničky, plavání, tenisu a baletu až po tolik rodiči vyhledávanou angličtinu, protože ta se jim přece v životě bude hodit a dotáhnou to tak dál...
Více čtete zde...
Hm, ano, když to tak vezmu a opominu, že z jednoho z rodičů, většinou z maminky, když má řidičák, se tak stává taxikář - je to příjemný vývoj vpřed, vždyť co já sepamatuju, my i tu „ruštinu" jsme měli až od nějaké té čtvrté třídy.
Ani my dospělí, ale na tom dnes nejsme špatně. Můžeme se učit španělsky, můžeme navštěvovat kurzy výroby šperků, maminky se vyřádí na Zumbě, tatínkové jinde... Co ale máme my dospělí navíc a v nabídce pro děti určitě nenajdete, jsou různé kurzy asertivity. Je to totiž něco, co se děti učit nepotřebují, protože to přirozeně mají.
Také jsme to uměli, když jsme byli děti. Stačí pozorovat své děti a hned si člověk uvědomí : kde by takové dítě napadlo dělat si těžkou hlavu s tím, co by si pomysleli lidé a jak říci někomu ne nebo něco nepříjemného anebo požádat o nějakou laskavost. Dětská upřímnost a otevřenost je někdy doslova odzbrojující. Proč by takové dítě přijímalo například něco, co nechce, což my dospělí z takzvané slušnosti děláme často. Byla jsem se svou dcerkou na jedné návštěvě. Hostitelka mé dcerce tehdy nabídla párek. Já jako „dospělá" bych ho asi ze slušnosti snědla, abych neurazila, ale má dcera prohlásila: „Mně párky chutnají, teto, ale zvracím z nich, takže to radši jíst nebudu."
A tak si říkám, proč my dospělí děláme tak často něco, co jsme sami vůbec dělat nechtěli, proč přijmeme něco, o co vlastně vůbec nestojíme? Proč se nám tahle a jiné schopnosti nezachovaly z dětství? Pokud jsme to jednou uměli, kam se to lety podělo?
Stejně tak, jako se nás snažili naši rodiče a prarodiče v nejlepší víře vychovávat, nevědomky nám postupně vtiskávali všemožné chybně postavené myšlenky, v teorii asertivity se jim dnes odborně říká manipulační pověry, ale mně se nejvíc líbí výraz jednoho psychologa : „prostě takové tykidy".
Takové ty kidy typu : „Děti, neříkejte, že jsme dnes měli nudle s mákem, co by na to řeklisousedi, když je neděle a od sousedů voní řízky...". Nebo : „Musíš všem vycházet vstříc nebo tě nebudou mít rádi", „Neplač, to je ostuda, velké holky nepláčou", „ Snaž se být s každým zadobře", „Nemůžeš dělat takové chyby, zklamal bys tatínka", „Nemůžeš přiznat, že tomu nerozumíš, paní učitelka by si myslela, že jsi hloupý" a další a další a další, každý z nás by si mohl doplnit sám.
A kdybychom pak sepsali tyto „ moudré" rady , které jsme slýchávali, mohla by vyjít sbírka nazvaná třeba : „Kidy, které krůček po krůčku, ale zato jistě, ušlapaly naši vrozenou schopnost asertivity". A kdybychom pak v této sbírce pod každou ze zmíněných dobře myšlených rad silným červeným písmem s vykřičníkem dopsali : „Tohle je mýtus, na který se snaž zapomenout", možná by z tohomohla vzniknout docela dobrá učebnice asertivity.
V tom všem je samozřejmě trochu nadsázky a v žádném případě bych nechtěla, aby to vyznělo tak,že to naši rodiče či prarodiče dělali špatně. Sama se teď pokouším dobře vychovávat své dcery a je to ta nejnáročnější a nejzodpovědnější úloha v životě a žádné školy mi v tom nepomohou. Často udělám chybu a lituju toho, někdy si to uvědomím až dlouho poté, co jsem ji udělala. Ale už vím, že mám právo udělat chybu. Je to moje asertivní právo. Výchova nám vtiskla i spoustu pozitivních vzorců chování, které z nás dělají slušného člověka. Za to si svých rodičů vážíme a milujeme je.
A ta škodlivá schémata myšlení, která si táhneme jako břemeno z dětství s sebou? Ta se teď můžeme pokusit postupně odkládat. Aby nás totiž nepoložila na kolena. Tedy jinými slovy, abychom se netrápili tím, když nás nebudou mít všichni na světě rádi nebo abychom neskákali z mostu, když uděláme nějakou větší chybu. Prostě nejde jen o asertivitu, o tu moderní schopnost prosadit se a už vůbec ne o její americké pojetí ve smyslu : „Jednej asertivně a budeš úspěšný, bohatý a u všech oblíbený". Jde o naše zdraví. O naše duševní zdraví, které i tak jde ruku v ruce se zdravím našeho těla.
Je naprosto přirozené, že se každý den alespoň jednou, spíše dvakrát, osprchujeme, že si ráno i večer vyčistíme zuby, zkrátka dodržujeme základní hygienu, aniž bychom před tím skončili u lékaře s akutní nemocí ze špíny. Ale co naše duševní hygiena? Co děláme pro ni? Většinou až když člověk skončí s úzkostmi u psychologa nebo ještě „lépe" s depresemi u psychiatra, začneme se nad ní zamýšlet.
V jedné knížce o asertivitě se píše: „Otevřené jednání je duševně hygienické a přináší vnitřní svobodu." ( T. Novák, A. Pokorná : Asertivita jako lék ). Tím autoři určitě nemysleli jen to, abychom vždy říkali, co si myslíme, ale abychom se snažili vždy držet svých osobních asertivních práv, která najdeme v podstatě v totožném znění v každé z příruček asertivity a která si můžeme vylepit na nástěnku v práci nebo třeba doma ne ledničku, ale která budeme schopni přijmout za svá a žít podle nich jen tehdy, když postupně odložíme někam do úschovny zavazadel (od které jen tak mimochodem ztratíme klíč) ta břemena, která se na nás jaksi nedopatřením v průběhu života nabalila.
autor: Iva Schimiková - PEI AUDIT
