Správné barvy a tvary jsou klíčem k zámku každých dveří, konstatuje vizážista Michal Zachar, který se svojí manželkou Janou Zacharovou věnuje vizáži asi pět let.
Lidé by měli být proto motivováni k tomu, aby pořád dobře vypadali. Nikdy totiž nevědí, jestli třeba nepotkají obchodního či životního partnera. Vlastně v životě si lidé neuvědomují, že pořád vytvářejí první dojem. Vy se s někým pravidelně vidíte, ale ten druhý na váš vzhled vždy znovu a znovu reaguje,, říká Michal. Řeč těla v podání barev a tvarů je jednou z nejdůležitějších věcí v lidské komunikaci. Z ní člověk neustále čerpá spoustu informací o sobě a okolí.
Na poradu vizážisty chodí většinou ženy. Muži se na ně obracejí mnohem méně. Chlap se většinou nemaluje, ale když se jenom špatně barevně nastylizuje, tak je to až neuvěřitelný problém, poznamenává s tím, že je v salonu navštívili dva obchodní zástupci. Přestože to byli velcí a rázní muži, psychicky byli zcela na dně.
Barevně se totiž stylizovali přesně obráceně než jak by to odpovídalo jejich barevnému typu. Chtěli být totiž klientovi příjemní. Ale to neodpovídalo jejich vlastnímu naturelu, podotýká Michal s tím, že kamkoliv přišli, uvítala je otázka, jestli jim náhodou něco není. Teprve když začali nosit oblečení, ve kterém se cítili také sami dobře, začalo se jim i lépe dařit v práci.
Vliv oblečení je zřejmý i když se někdo jde ucházet o povolání. Tak se manželé Zacharovi vsadili s jednou svojí známou, personalistkou, že jí mohou kohokoliv nastylizovat na jakoukoliv pozici. Ona se bránila, že to není možné, protože člověk musí projít složitým výběrovým řízením. Zrovna hledala systémového analytika pro počítačovou firmu. Tak jsme zestylizovali na toto místo dělníka, provádějícího sondážní práce. Vzal si příručku a naučil se odborné termíny a my jsme ho oblékli. Prošel. Personalistka s námi měsíc nemluvila, vypráví Michal Zachar s úsměvem na rtech. Lidé mají, ale strašně mylnou představu, že přijdou a za hodinu mají hotovou barevnou typologii, jsou oblečeni a nalíčeni.
Krédem je popis
Práce ve vizážistice naučila Zacharovi vyhýbat se hodnocení. Krédem jejich práce je popis. I k tomu se však musí přistupovat s citem a volit slova. Naučil jsem se, že to co člověk jednou řekne, už nejde vzít zpět. Je to otázka v přístupu k člověku? Vysvětluje, že je rozdíl, když někomu řekne: Ano, vypadáte hezky, šlo by k tomu přidat ještě lepší technika líčení, než: Vy ale vypadáte. S tím se už těžko něco udělá.
Člověk by se měl cítiti v pohodě a aktivně se zapojit se do své přeměny. V opačném případě jde jen o diktát vizážisty, člověk nosí image zcela někoho jiného a ne svůj vlastní. Taky ho rychle opouští. Málokdo nosí boty, které jsou mu těsné.
Stává se ale také, že klient chce razantně změnit svůj vzhled. Přijde třeba blondýnka s modrýma očima a bude chtít vypadat jako Lucie Bílá. I to je možné dnes řešit. Existují i barevné oční čočky, kterými člověk může změnit barvu svých očí. Dá se změnit všechno. Je ale důležité, aby člověk svůj nový vzhled uměl nosit. Musí mu k němu totiž ladit i oblečení a líčení. Je to sice náročná změna, ale výsledek stojí za to, zdůrazňuje Michal. Podle něj jeden z deseti lidí chce úplně změnit image podle nějakého vzoru či idolu. Ostatní klienti spíš pracují sami na sobě. Chtějí například dobře působit ve svém zaměstnání nebo žena po mateřské dovolené se chce opět zapojit do pracovního procesu.
Nedávno Michala navštívila mladá žena. Netajila se tím, že chce být úspěšná. Přešla do jiné společnosti, která dává přednost jinému image než její předchozí zaměstnavatel. Byla to blesková akce, protože se musel a během jednoho týdne přeměnit. Fascinovalo mě, jak se učila líčit. Začalo ji bavit nakupování. A mě těšilo, že jsem se trefoval do jejích velikostí oblečení, bot a jejího stylu skutečně tak, jak si ona sama přála. Je úžasný, když vidíte, jak člověk přechází z jedné podoby do druhé a jak se to odráží v jeho povaze, vypráví nadšeně.
K vizážistice ho přivedla žena
Michal prozrazuje, že ho k vizážistice nalákala jeho drahá polovička. Ještě před deseti lety byla pro mě představa, že budu někdy líčit ženu, nepředstavitelná, říká. Když byla jednou u nás na návštěvě kamarádka mé ženy, naznačil jsem jí, že její rtěnka příliš neladí s jejím oblečením. A manželka, která se už tímto oborem zabývala, lehce vypěnila a abych si tedy dělal tu vizážistiku sám.
Se svým pracovním i životním partnerem se Jana však od té doby o práci ještě nepohádala. Tady jde o to překonat první ostych. Už jenom že žena si nechá sáhnout někoho jiného na tvář, tak to je obrovská důvěra, je to věc intimní, vysvětluje Jana. Ta si vizážistiku oblíbala snad právě proto, že se jako holka nesměla malovat. Jiné holky se začínají malovat v patnácti, já jsem začala v jednadvaceti, směje se s tím, že ona a její dvě sestry měly vedly rodiče spíše ke sportu a různé volánky a kanýry na šatech, stejně jako oční stíny byly pro ně tabu.
S Michalem se seznámila přes děti. Ale ne svoje. Oba dva pracovali jako vedoucí mládežnických oddílů. Na jednom ze soustředění dětí i vedoucích měla postavit nouzový přístřešek pro přespání v přírodě. Tím , jak mi popisovala budování svého přístřešku, vyvolala ve mně tak soucitné reakce, že jsem jí všechno postavil, poznamenává. Hned si přitom pomyslel, že tahle dívka by v přírodě nepřežila ani hodinu. O to větší byl šok, když jsme jeli s její rodinou kempovat a ona se ukázala jako naprosto připravenou pro život v přírodě, směje se Michal s tím, že výlety do přírody jim vydržely dosud. Teď už jezdí se dvěma dětmi, třináctiletou dcerou a desetiletým synem. Věřme, že jim vydrží i jejich láska k vizážistice. Vždyť manželský pár pracující v tomto oboru společně jsou možná jediní na světě.
Zuzana Fialová, Právo, listopad 2002
