Proč
u někoho doma nevisí na stěně ani jeden obraz, zatímco druhý jich má
v každé místnosti hned několik? Znamená to něco? Dům nebo byt je odrazem
člověka a mnohé o něm vypovídá. Dispoziční uspořádání i zařízení bytu dokáže
prozradit i to, o čem dotyčný mlčí. Bydlení se zkrátka neděje „jen tak
náhodou".
Více čtěte zde...
Když jsem do tohoto vydání Moje Psychologie připravovala
text týkající se partnerských vztahů, odborníci opakovaně
zdůrazňovali, že správného partnera si vyberete především pečlivým pozorováním
- jak žije, jak se chová, jak se upravuje a tak podobně. Při takovém pozorování
si obvykle nechcete připustit, že vidíte budoucnost svého vyvoleného i sebe,
ovšem ona tam skutečně je. Zvlášť pokud se vám podaří nakouknout do prostředí,
ve kterém partner žije, a „vidíte", máte daleko víc vodítek pro poznání, koho
máte před sebou a „která bije".
„Z prostředí, ve kterém člověk žije, lze vyčíst
úplně všechno - od pořádkumilovnosti až po úroveň sebevědomí člověka," tvrdí
Michal Zachar, ředitel společnosti PEI, která sdružuje odborníky na tvorbu
image.
O člověku přitom mnohé prozrazují už věci patrné na první pohled.
Všimněte si třeba, jestli v domácnosti, do které jste právě vkročili,
stojí jídelní stůl a kolik je u něj židlí. Můžete chtít po někom, kdo vyrostl
v prostředí bez jídelního stolu, aby s vámi v budoucnu
pravidelně večeřel? „Menší počet židlí u jídelního stolu než kolik je členů
domácnosti nebo úplná absence stolu signalizují, že rituál společného oběda
nebo večeře je pro danou rodinu naprosto nepodstatný. Taková rodina
pravděpodobně nezve ani mnoho hostů, protože kam by je usadili?" říká psycholog
Oldřich Matoušek, který více než třicet let pracoval s rodinami
psychiatrických pacientů a v popisu práce měl mimo jiné i osobní návštěvy
těchto rodin. Jídelní stůl je důležitou součástí prostoru také z toho
důvodu, že tvoří jakousi „zabydlenost". Příjemný pocit v bytě však
navozují především osobní věci majitele - knihy, nádobí, řezané květiny, oblíbený obraz
nebo fotografie.
Kde se
rodí vkus?
To, v čem a jak bydlíte, ovlivňuje
z velké části rodina, ve které jste vyrostli. Ale vliv na vás mají i
přátelé, partner a média. Podle designérky Kamily Douděrové jsou
v současném pojetí bydlení u nás patrné dva extrémy. Starší lidé žijí
v interiérech třicet a víc let starých a přehlcených věcmi, aniž by na tom
chtěli cokoliv měnit, naopak mladší ročníky jdou do opozice a tíhnou
k minimalismu. „Mají prázdné byty, ve kterých mnohdy není nic jiného než
jedna skříň, stolek pod televizí a stolek na notebook. Kdykoliv se jich ptám,
jestli budou chtít knihovnu, v devadesáti procentech to odmítají. Prázdné
prostory však mohou působit neosobně a neútulně, " říká Kamila Douděrová, která
se podílí na přípravě televizního pořadu „Jak se staví sen?"
Z jejího
pohledu mají Češi obecně daleko silnější sklon ke kýči než jiné národy, zejména
protože rádi kopírují. Nesnaží se zjistit, kde a v čem se skutečně cítí
dobře, důležitější jsou pro ně trendy nebo představy celebrit prezentované
v různých časopisech. „Když přijdete do švédské nebo finské domácnosti,
bude solidně zařízená, s odkazem na tradici. Pokud navštívíte francouzský
byt, rovněž v něm bude cosi typicky francouzského. To Češi tolik neřeší.
My nemáte žádný typický styl, české domácnosti jsou od všeho něco. Myslím, že si
tolik neuvědomujeme, že koupě nějakého zboží je vlastně symbol našeho myšlení,
že tím něco podporujeme, ovlivňuje. Češi kupují hlavně to, co vidí jinde a co
je levné," říká Kamila Douděrová a uvádí následující příklad z praxe: když
v televizním pořadu ukáže tapety coby trend a alternativu klasického
vymalování, polovina diváků zařizujících bydlení druhý den v obchodě
okamžitě a bez rozmyšlení sáhne po tapetách.
To je
po babičce, to se nevyhazuje!
Když český režisér Zdeněk Troška kdysi
v jednom rozhlasovém pořadu popisoval své stěhování, říkal mimo jiné toto:
„Víte, úžasné na tom bylo zjistit, kolik zbytečných věcí mám. Až když jsem je všechny vzal a vyhodil, došlo mi, v jak obrovském prostoru jsem bydlel." Zahlcování
bytu všemožnými věcmi má nejspíš kořeny v minulosti prodchnuté nedostatkem
a souvisí s touhou po vlastnictví - často čehokoliv a v jakémkoliv
množství. Že jsme se jako národ s minulostí zatím tak úplně nevyrovnali je
patrné například každý rok na dovolené u moře, odkud si spousta Čechů vozí písek
nebo kamínky, které pak doma vystavují coby důkaz, že „tam skutečně byli".
„Nejsem psycholog, ale přečetl jsem dost psychologické literatury, která takové
počínání interpretuje velmi jednoduchým způsobem, a sice nedostatkem
sebevědomí," říká Michal Zachar a pokračuje: „Buď člověk má dostatek
sebevědomí, aby svým přátelům slovně popsal, kde byl a co zažil nebo nemá a
musí přivézt důkaz, který je mu pak líto vyhodit." Ale ať neházíme všechny do
jednoho pytle, sluší se dodat, že někteří lidé si drobné dekorace kupují (a
vystavují) zcela záměrně: chtějí si připomenout hezký partnerský vztah, příjemný
víkend nebo jiný zážitek. „To je druhý důvod, proč má tolik lidí byt zaplněný
zbytečnostmi. Chtějí si připomínat okamžiky, které jim přinášejí radost a
štěstí, tedy co, co v životě vlastně všichni pořád hledáme," dodává
odborník.
A shromažďování zbytečností má ještě třetí vysvětlení - neumíme
vyhazovat. Pokud jste odmalička byli
vedeni k tomu, že se nemá nic vyhodit, protože všechno se může jednou
hodit, je pochopitelné, že hned tak něco nezlikvidujete.
Luxusní
prázdnota
Jedni mají dům od půdy až po sklep plný věcí,
druzí v něm zase nemají vůbec nic. Ovšem stejně jako zahlcenost má i prázdnota
své důvody a své formy. „Jednou z nich je záměrná - takzvaná luxusní prázdnota. Teprve když se na
ni podíváte zblízka a mluvíte s její majitelem, zjistíte, jak finančně
nákladná byla a kolik úsilí stála," říká Oldřich Matoušek. Druhá forma
prázdnoty je daná chladným vztahem člověka k prostoru, který obývá. Pokud
k němu nemá víceméně žádné vazby, pak logicky nemá ani důvod a chuť
vyplňovat ho věcmi.
"Typickým příkladem je prostředí staršího panelákového bytu. Takový prostor člověka příliš nepovzbuzuje, aby do něj investoval, ať už energii, čas nebo peníze," tvrdí odborník. Byt může být bezpečným zázemím a prostorem. Preferovaným typem bydlení českého člověka je podle průzkumů rodinný dům se zahradou. Není divu, že když si někdo pořídí takové bydlení, má tendenci o něj pečovat a dekorovat ho, co to jenom jde. Jde o místo kam se člověk rád
vrací, ale také mnohdy dům s obyčejnými čtyřmi stěnami, kam se chodí vyspat. Každý to má
jinak a podle toho se k němu chová. „Zejména pro autisty nebo pacienty
s psychózami a těžkými depresemi představuje byt zdroj jistoty, bez
kterého by byli v těžké nerovnováze nebo dokonce úplně ztraceni.
Dispoziční uspořádání bytu i určitá neměnnost jeho zařízení je pro ně mimořádně
podstatná", dodává odborník.
Jak
příjemně bydlet?
Ačkoliv množství knih a časopisů o zařizování
bydlení navozuje pocit, že jde o něco vědeckého, v podstatě stačí používat
zdravý rozum, poslouchat vlastní pocity a nechat si poradit. Nejprve je
důležité jít po rozumové stránce zkoumání daného prostoru. Jakou funkci plní?
Co se v něm odehrává? A k jakému účelu slouží? Čím více bude funkcí a
lidí, kterým prostor slouží, tím bude skládačka dobrého uspořádání složitější.
Podle mnou oslovených odborníků dělají lidé při zařizování bydlení největší
chybu v tom, že o bydlení nepřemýšlejí jako o celku. V domě nebo bytě
pak chybí linie, která by propojila dohromady jednotlivé prvky a vdechla
prostoru duši. „Většina lidí si nechá nakreslit projekt na stavbu domu nebo
úpravu bytu, protože se bojí zásadních rozhodnutí. Zařízení interiéru si ale berou
na starosti sami, protože si myslí, že ho zvládnou. Zkrátka zajedou do obchodu
a nějak to poskládají podle toho, co zrovna bude k dispozici nebo co se jim
bude aspoň trochu líbit. Takto bezkoncepčně pak zařizují jeden pokoj za druhým.
Málokoho napadne, že od podlahy by se měly odvinout dveře, od dveří pak nábytek
a tak dále," vysvětluje Kamila Douděrová. Spousta lidí se zase snaží násilně
přetvořit některé už hotové prostory. Nevede to většinou k ničemu dobrému.
Když v domě z první republiky vyměníte dřevěná okna za plastová a
zárubně osadíte unifikovanými dveřmi z hobbymarketu, dům pak jakoby umřel.
A platí to i naopak. Moderním prostorům zase nedělají dobře přehnané
historizující prvky, obzvlášť pokud to nejsou původní kousky.
Kam
s tím křeslem?
Ze zkušeností Oldřicha Matouška vyplývá, že i
když se lidé stěhují do nového domu nebo bytu, mají tendenci opakovat víceméně
pořád stejnou strukturu zařízení: stůl do obýváku, tatínkovo křeslo do rohu
k oknu a tak dále, ať jsou dispozice prostoru jakékoliv a potřeby majitelů
taktéž. Je to pochopitelné. Ale je to škoda. „Z hlediska funkčnosti potřebuje
rodina místo nebo více míst, která by jejím členům poskytovala útočiště před
ostatními a jiné místo, kam by mohl každý vstupovat kdykoliv se mu zamane a byl
tam vždycky vítán. Nazvěme tyto dva druhy míst osobním teritoriem a společným
teritoriem," říká psycholog. Konkrétní věci, které dělají z prostoru
příjemné bydlení a navozují dobrý pocit, neobjevíte bohužel jinak než praxí.
Proto odborníci radí začít si doma hrát: vzít předmět a někam ho postavit.
Počkat, co to udělá, a pak ho třeba dát jinam nebo vyměnit. Prostě tak dlouho
zkoušet a vyměňovat, dokud nedosáhnete pozoruhodného pocitu, že tohle je přesně
ono a cítíte se v tom dobře.
Odborná konzultace k článku:
Ing. Arch. Kamila
Douděrová - www.jaksestavisen.cz
Doc. PhDr. Oldřich
Matoušek - www.ff.cuni.cz
Michal Zachar, PEI - www.michalzachar.com
zdroj: Moje psychologie
