Submitted by Jana Matulová on Pá, 25/11/2011 - 20:23
Dnes v noci se mi zdál zvláštní sen..přišel za mnou jeden člověk, který mně a mým dětem kdysi velmi ublížil..stál tam přede mnou, v dlaních držel květ a mlčky mě prosil o odpuštění..cítila jsem, jak moc se trápí a cítila jsem i svoji bolest a tak jsem udělala tu nejpřirozenější věc...objala jsem ho a odpustila mu...
Dlouho jsme tam stáli v objetí a plakali...
A pak jsem si vzpomněla na všechny ty příručky moderní psychologie, které nám říkají, jak se naší duši uleví, když v sobě nebudeme nosit zášť, křivdu a hněv....
Vzpomněla jsem si také na to kolikrát jsme se v kostele nebo i doma modlily Otčenáš...odpust nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům...A kolikrát jsme skutečně odpustili, kolikrát jsme to skutečně udělali?
Slovo odpustit v sobě skrývá pustit...máme se pustit těch neviditelných okovů bolesti, které jsme si vzájemně ukovali....spoutali jsme se společně a tak tiše trpíme.
Trpíme oba dva. Ono nestačí si to jen přečíst nebo odříkávat jako básničku před spaním, je potřeba jít až tak hluboko do svého nitra, kde sídlí ta největší bolest a tam s láskou pronést ta hojivá slova odpouštím ti.
Teprve pak budeme doopravdy volní. Protože každý člověk, každá bytost chce být šťastná a touží po klidu. A tak i já chci mít konečně klid a tak jsem odpustila, ne proto,že mi to někdo řekl, že jsem si někde přečetla, že je to dobré pro moji duši, ale protože chci....
No, ale co děti, možná vás napadne. Vždyť ten člověk přece ublížil i mým dětem,co na to jako matka řeknu?
Myslím, že mým dětem je tohle jedno, oni chtějí mít šťastnou a spokojenou mámu a když vidím ty jiskřičky v jejich očích,tak vím, že jsem udělala moc dobře.....
