Dnes jsme si s dětmi tak jako každý den vyšly na procházku. Byla krásná jasná obloha a téměř bezvětří. Sem tam poletovaly sněhové vločky a zlehka nás hladily po tvářích. Občas nás také jemně pošimraly první nesmělé sluneční paprsky.
Více čtěte zde...
Děti vesele poskakovaly kolem, vískaly, smály se a radovaly. Nevím jak se to seběhlo, ale jak jsme procházely ulicemi ve vesnici, postupně se k nám přidávaly i další děti a také nějaký volně pobíhající pes, který byl očividně vděčný za lidskou společnost. Stala se z nás taková neorganizovaná veselá tlupa valící se přes vesnici.
Čisté nebe se však náhle začalo proměňovat v jakousi hustou bílou a místy i šedivou hmotu. Zvedal se vítr. Sněhové vločky nabývaly na objemu, už to nebyl lehký dotek, když se ta lehounká drobná vločka rozpouštěla na kůži obličeje. Naše těla bičoval ostrý štípavý vítr a mráz. Vítr ještě zesílil a často měnil směr. Velké ledové sněhové krystalky nás řezaly do tváří. Pes, který šel po cestě s námi, se utíkal honem někam schovat. Děti, které doposud volně pobíhaly okolo, se semkly kolem nás dospělých a začaly plakat a naříkat, že je štípou tváře a nemohou otevřít oči. Šlo se dost těžko, přesto jsme šli a nakonec jsme v pořádku dorazili domů.
Když jsme pak doma u krbu postupně rozmrzali, uvědomila jsem si, jak jsem si tam venku obojí vychutnávala. Prožitek světla, lehkosti, radosti a veselí a pak tmu, chlad a bolest. Obojí patří k lidskému životu. A to je to kouzlo plně prožitého okamžiku.
Vaše Jana
