Napadlo vás někdy, proč vlastně chceme mít děti? Nedávno mi volala jedna zoufalá žena, nešťastná ze vztahu. Miluje jednoho muže, chce s ním žít, miluje ho prý tak moc, že s ním chce mít dítě. A tak jsem přemýšlela o tom, jak to ve skutečnosti může být, jaké jsou skryté motivy našeho jednání....
Více čtěte zde...
Nejdříve mě zarazila ta její naléhavost v hlase, důraz na slova „chci“ a „mít“. Začnu tím slovem „chci“. Tohle mi trošku připomíná moji dcerku, jak stojí ruce vbok, dupne nožičkou a vykřikne „já to chci“. Ano, chováme se někdy jako děti. Copak tohle je láska? Když někoho opravdu miluji, nežádám od něho ničeho, láska nepotřebuje žádných důkazů, láska existuje sama o sobě, volně plyne. Všechno ostatní je jen touha vlastnit, lpění na někom a na něčem, závislost. Touha a lpění dusí, svazuje a bolí. Láska nám dává sílu. Když po někom toužím a má touha se naplní, začneme spolu třeba žít, co se stane potom?
Jestliže je touha naplněna, pak už mi nic nezbude, nic co by náš vztah udrželo, proto za nějaký čas zjistíme, že si nemáme co říct, že nám to spolu neklape a dříve nebo později začne jeden z nás opět toužit po někom jiném. A tak se znova a znova zaplétáme do bludných kruhů závislosti. Vztah, který je založen na skutečné lásce přetrvá navěky....
Další věc, která mě upoutala na té ženě, byla její touha, mít s tím mužem dítě. Touhu už bychom měli vyřešenou. Co je znepokojující, je to spojení „mít dítě“. Děti přece nemůžeme mít. Děti jsou nám dány darem. Nejsou ve skutečnosti naše. Jak krásně o tom píše Chálil Džibrán v knize Prorok: „ Vaše děti nejsou vašimi dětmi. Jsou syny a dcerami Života, toužícího po sobě samém. Přicházejí skrze vás, ale ne od vás. A třebaže jsou s vámi, přece vám nepatří.....“ Jestliže zplodíme dítě v touze „mít“, může se nám stát, že až naše dítě vyroste a odejde žít si svůj vlastní život, budeme velmi nešťastnými, jako dítě, kterému vzali jeho hračku. A to v tom lepším případě. Pokud je naše touha „mít“ ještě mocnější, může se přihodit to, že dar, který jsme dostali ztratíme, dítě například vážně onemocní nebo i zemře. Tím nechci nikoho děsit, jen poukázat na to, jak silná a nebezpečná mohou být naše přání, skryté motivy našeho jednání, ať už o nich víme nebo ne.
Poslední otázkou je to, proč vlastně ta výše uvedená žena chce mít s tím mužem dítě. Ženy si často pořizují děti z jednoho prostého důvodu. Protože chtějí mít jakousi kopii toho svého vyvoleného. A jsme opět u toho. Chtějí ji mít, mít nejlépe napořád, on ten malý tvoreček totiž nemůže před námi nikam utéct, my si ho pěkně vychováme, bude nás poslouchat jako hodný pejsek, naučíme ho podmíněné lásce. (Budu tě milovat jen když budeš hodný chlapeček.) Budeme se s ním mazlit, hrát si s ním, věnovat mu veškerý svůj čas. Ale kde se najednou ztratil náš muž? V tuto chvíli se pak mnoho žen diví, proč od nich jejich partner odchází, proč hledá jinde. On se totiž cítí naprosto zbytečný v tom našem vztahu, my jsme si za něj pořídili jakousi náhražku v podobě našeho dítěte. A pak se opět nemůžeme divit, že jsme zase tam kde jsme byli, nešťastní a ztracení.
Ano, stále dokola se chováme jako děti, kolikrát se budeme muset ještě spálit? Odmítáme převzít zodpovědnost a stát se skutečnými muži a ženami. Kéž se naučíme rozlišovat co je skutečná láska a co jen za lásku vydáváme.
A někomu třeba pomohou i tato slova z Proroka:
„ A nedomnívejte se, že můžete usměrňovat běh lásky, neboť láska, uzná-li vás toho hodnými, bude sama řídit váš běh. Láska nemá jiné přání než naplňovat sebe samu. Ale milujete -li a musíte-li mít nějaká přání, pak ať jsou to tato přání:
Roztát a být jako horská bystřina, zpívající svou píseň noci. Poznávat bolest z přemíry něhy. Být poraněn svým vlastním pochopením lásky, a krvácet dobrovolně a radostně. Probouzet se za úsvitu s okřídleným srdcem a vzdávat díky za další den lásky, odpočívat v poledne a rozjímat o extázi lásky, vracet se večer domů s vděčností a pak usínat s modlitbou za milovanou bytost v srdci a s písní chvály na rtech.“
Vaše Jana
