My lidé pořád něco děláme. Pořád jsme zaměstnáni nějakou činností. Na tom není nic zvláštního a nic špatného. Problém je však v tom jak to děláme. Jestli to, co děláme, děláme opravdu celý. Jestli jsme opravdu plně přítomní nebo se v myšlenkách touláme někde úplně mimo.
Více čtěte zde...
Dělá to většina z nás. Povídáme si s manželem, když přijdeme z práce a přitom už myslíme, jak budeme vařit večeři. Vaříme večeři a přitom myslíme na to, co budeme zítra řešit v práci. A když zrovna nepřemýšlíme co bude, zaměstnávají nás vzpomínky na to, co bylo. Je jen málo okamžiků v našem životě, ve kterých jsme opravdu celý, v plné přítomnosti. Žití mimo přítomnost nás unavuje, vyčerpává, způsobuje neklid. Okrádá nás o prožitek. Okrádáme sami sebe o ten vzácný dar, který nám život v přítomnosti přináší.
A tohle nám krásně ukazují děti. Ony to totiž umí, umí žít. Dnes jsme byli opět na procházce s dětmi. Procházeli jsme vesnicí a vtom začal vysílat místní rozhlas. Takové to hlášení, kdo ve vesnici zemřel, kdo z místních slaví nějaké životní jubileum a co se v následujícím týdnu chystá. Máme skvělou paní hlasatelku, která nám vždycky před samotným hlášením pouští do rozhlasu příjemné písničky. Když dnes z rozhlasu hrála hudba, ta nejmenší členka naší tlupy, roční neteř, začala zničehonic tancovat. Postavila se doprostřed chodníku a tančila. K ní se pak postupně přidávaly další děti a po chvíli také my dospělí. V tom okamžiku se spustil z nebe déšť. Tančili jsme v dešti, čtyři děti a čtyři dospělí a byli jsme šťastní....
Dnešní zážitek mě přesvědčil o tom, že už vím co chci. Žít v plné přítomnosti tady a teď a tak jako dnes už tančit celý život.
Vaše Jana
