Je mnoho příběhů lásky, dnes a denně se lidé zamilovávají, slibují si věrnost a lásku, nějakou dobu spolu žijí a pak se s bolestí v srdci zase rozcházejí. A tak hledají dál a dál někoho, s kým by byli šťastní. Tady se ovšem naskýtá jedna zásadní otázka, mohou být skutečně šťastní s někým, když nejsou šťastní ani sami se sebou?
Více čtětě zde...
Když se občas sejde víc žen pohromadě, v podstatě jediné téma, u kterého ty ženy vždycky skončí, je jejich nespokojenost s jejich protějšky – s muži. Jako bych je slyšela : „On si mě vůbec neváží...na všechno jsem tak sama....místo, aby byl s námi doma, jde radši s chlapama do hospody...“ Znám tahle slova a sama jsem se těchto debat též účastnila. Dnes k tomu ale už nemám důvod, mám skvělého muže a velmi si ho vážím. Ne, nevyměnila jsem svého muže za jiného, žiji stále s jedním a tím samým partnerem, jen jsem něco změnila. A toto je náš příběh.
Náš společný příběh lásky začal před jedenácti lety jako jedno velké přátelství. Měli jsme stejné zájmy, jezdili jsme do přírody, pracovali s dětmi v dětské organizaci. On obdivoval moje hloubky, s jakým zaujetím jsem se vždy ponořila do práce, moje charisma s jakým jsem dokázala upoutat pozornost dětí a vyburcovat je k činnosti a tvořivosti. A taky ho fascinoval soucit, s jakým jsem pomáhala lidem ve své profesi. Já pro změnu milovala tu jeho lehkost, vtip, věčný optimismus a úsměv na rtech, i když mu taky kolikrát do smíchu nebylo. Vždycky mě dokázal potěšit. Byl jako slunce, krásné hřejivé a hojivé slunce.
Pak vážně onemocněl můj otec a jeho strýc ve stejnou dobu. Ta prožívaná bolest, starost o blízkého člověka v rodině, to nás svedlo ještě více k sobě. Vzájemně jsme se podpírali a taky začínali více poznávat jeden druhého. Už to nebylo jen přátelství. Měl nádherné dlouhé vlasy, ráda jsem si s nimi hrála, ráda jsem si prohlížela jeho mužné tělo, ruce, které mě dokázaly pevně držet v objetí. Náš vztah se proměnil, začali jsme spolu žít jako muž a žena.
No a pak přišla svatba. Přišlo nám to tak přirozené. Svatbu jsme měli v kostele a já jsem ten obřad tak silně prožívala, že jsem téměř nebyla schopná pronést celý manželský slib, jak mi po tvářích tekly slzy a hlas vypovídal službu. Přitom jsme stáli proti sobě, drželi se za ruce a dívali se jeden druhému do očí. Na ten okamžik nikdy nezapomenu. A taky na to, jak kněz hovořil o tom, jak máme mít jeden druhého v úctě, ať se děje cokoliv, jak máme jeden druhému neustále dávat najevo jak je úžasný. Tajemství šťastného a spokojeného manželství, které v nás tehdy dřímalo, ale ještě se plně nedokázalo projevit. Ještě nás čekala dlouhá cesta.
Narodila se nám dcera. Protože porod neproběhl, tak jak jsem si představovala, vinila jsem z toho částečně i manžela. A tato má bolest se pak velmi promítala i do našeho vztahu, skrytě, ale byla tam.
Tady někde jsem poprvé měla pocit, že „on si mě neváží“. Nicméně život šel dál.
Téměř dokonale jsme kopírovali chování svých rodičů v partnerském vztahu. U manžela se všechno řešilo prudce, v hádce, v emocích. Já, jako kopie své matky, jsem v sobě zase všechno pěkně dusila a polykala. Občas prostě byla bouřka, nedorozumění, kterou manžel přičítal premenstruačnímu syndromu a já s pláčem opět směřovala k onomu „on si mě neváží“. Narodil se nám syn. Byla jsem hodně přecitlivělá, on na mou citlivost reagoval podrážděně. K tomu se ještě přidružily mé sklony k žárlivosti, jelikož pracoval v týmu se ženou. Krásnou ženou, která o sebe pečovala, vedle níž jsem si já, utahaná manželka a matka připadala fakt hrozně. Možná jsme navenek působili jako fajn manželský pár, ale uvnitř jsme nebyli ani jeden šťastný. Vlastně, když nad tím tak zpětně přemýšlím, můžu být ráda, že se manžel v této době neuchýlil k tomu, co dělá většina mužů v tomto období, že tráví většinu času v hospodě nebo s milenkami.
Postupně jsem tak nějak přicházela na to, že pokud chci, aby byl náš vztah spokojený, musím být spokojená já, sama se sebou. A tak jsem začala poslouchat sama sebe, naslouchat svému nitru. A podle toho jsem se pak začala chovat. V jakékoliv činnosti co jsem dělala, jsem se snažila vnímat sama sebe. Zjistila jsem například, že vůbec nedokážu před manželem mluvit o svých pocitech, že se za ně snad i stydím. A tak jsem se to pozvolna učila. Pozvolna jsem se učila být otevřená vůči svému muži, a čím otevřenější a uvolněnější jsem byla, tím více jsem cítila, jak mě on přijímá. A co víc, i on byl pak otevřenější vůči mně. Najednou se nám oběma ve vztahu lépe dýchalo. Dnes už si dokážeme jeden druhému opravdu naslouchat a být citlivý ke svým potřebám. Po jedenácti letech vztahu oba zjišťujeme, že stále máme na sobě vzájemně co poznávat, že nás to objevování těší a že je to nádherné dobrodružství. Teprve až teď jsem pochopila, jak to ten pan farář myslel s tím tajemstvím lásky, když říkal „dávejte jeden druhému neustále najevo jak je úžasný“.
Manžel odjíždí za pár dní na hory, ještě předtím se měl s kamarády sejít v hospodě. Místo toho mi ale řekl:“Nikam nepůjdu. Je mnohem lepší se dobře pomilovat s takovou ženou jako jsi ty, než se špatně opít v hospodě.“ No řeknětě, může se mi jako ženě dostat lepšího ocenění než je tohle?
Vaše Jana
