Dnes jsme se s dcerkou opět něčemu přiučily. Dcera chtěla přenést talíř s polévkou z kuchyně do obýváku, aby se mohla dívat na pohádku. Normálně bych ten talíř vzala a odnesla ho tam, ale udělala jsem to tentokrát jinak.
Více čtěte zde...
Nechala jsem ji, ať si ho tam zanese sama. Protestovala a rozplakala se se slovy, že to nedokáže. Řekla jsem jí, že už je velká, a že to zvládne sama. No a protože měla hlad a zároveň se chtěla dívat na pohádku, nezbývalo jí, než to udělat. Vzala talíř a šla, několikrát po cestě se jí podařilo vylít trochu polévky na zem, vždycky se zarazila, zůstala stát, podívala se na mě a chtěla to vzdát. Řekla jsem jí, nic se neděje, běž dál. Když konečně položila talíř na stůl, chtěla si sednout a honem tu polévku sníst, měla už velký hlad. Nedovolila jsem jí to, řekla jsem jí, ať vezme hadr a utře všechny ty louže, co po cestě nadělala, teprve pak se může najíst. Myslím, že si tu polévku pak hodně vychutnala a ani jí nevadilo, že už pohádka dávno skončila. A já jsem pochopila, že jsme se tímto neučily jen přenášet polévku z kuchyně do obýváku....
Vaše Jana
