Jednou jsem tak stála na zastávce a zaslechla jsem dvě ženy jak si povídají. Mohlo jim být tak kolem padesáti let. Ztěžovaly si jedna druhé na svůj těžký život, říkaly doslova, že by nejraději chcíply, než takhle žít. A pak spustily vlnu hořkých nadávek na tuto společnost, na systém, probraly své zdravotní a psychické neduhy. A já jsem si v tu chvíli vzpomněla na naši prababičku, které je kolem osmdesáti let a která tolik touží žít...
Více čtěte zde...
Seděla jsem s prababičkou u počítače a trpělivě jí vysvětlovala, jak se s tímto strojem vlastně zachází. Chtěla to vědět. Chtěla se něco nového naučit. Viděla jsem ty záblesky v jejích očích, tu radost, když mačkala ta tlačítka na klávesnici a viděla, že to funguje, že ona to dokáže. A pak, když už jí začaly zlobit oči a špatně rozeznávala písmenka, vstala, do jedné ruky si vzala hůlku a tou druhou uchopila malinkou ručku mého ročního synka a zkoušela s ním jeho první krůčky.
Přemýšlela jsem, proč ty ženy na zastávce tolik chtějí nežít, kde berou tu jistotu, že po smrti to bude jiné nebo dokonce lepší. No, tak si to tu nějak přetrpíme a pak nám bude fajn? Copak jejich život je tak nesnesitelně těžký, těžší než život naší prababičky? Nemyslím si to.
Vzpomněla jsem si též na jednu příhodu ze svého života. Byly jsme s dcerkou venku, bylo docela namrzlo a ona se klouzala a dělala u toho blbiny, no a pak jí uklouzla noha, spadla a docela si natloukla, zůstala ležet s pláčem na zemi. Nezvedla jsem ji, nechala jsem jí tak, jen jsem ji povzbuzovala, a pak si uprostřed těch slziček vzpomněla na holčičku od nich ze školky, co je po obrně a chůze jí činí velké potíže, povídala o ní, jak na vycházce neustále padá, ale vždycky se zvedne, opráší se a jde dál. A tak ta moje malá statečně vstala, utřela si slzičky a šly jsme dál.
Když si tuto příhodu převedu do našeho života, kolik z nás by v tuto chvíli dokázalo skutečně vstát, postavit se a jít vstříc životu? Mnozí z nás se budou raději plazit po kolenou, vláčet se špínou a blátem, nadávat na ten marast kolem a čekat a doufat, že nás někdo zvedne a vysvobodí. A i kdyby se přece našel někdo, kdo nám pomůže a zvedne nás, bude to pro nás k ničemu, nic se nenaučíme, a příště až zase spadneme, nemusí být už nikdo nadohled a stejně nám nezbude nic jiného, než se postavit na ty nohy sami. A ti, co už na těch nohách stojí, dokážeme ty druhé povzbudit, laskavými slovy a činy nebo je jen srážíme zpátky k zemi?
Problém je v tom, že my neumíme žít, nevážíme si toho daru života a tak raději dobrovolně volíme bolest a smrt. Ale dokud naše srdce tluče, ještě máme čas to pochopit, každým úderem našeho srdce jsme blíže k smrti a to bychom si měli všichni uvědomit. Je úplně jedno kolik nám je let, nevíme dne ani hodiny. Učme se žít a nepromarněme už ani minutu. Můžeme věnovat pozornost každému jednotlivému okamžiku v našem životě, každému člověku, se kterým se setkáme. Všechno co děláme, dělejme tak jako by to byl poslední okamžik našeho života, naplno, s plnou pozorností a třeba v té každodennosti a opravdovosti odhalíme tajemství vlastního života.
Vaše Jana
