Někdy přijde den, kdy máte pocit, že nic nevychází, že snad všechna světla pohasla, že byste nejraději zalezli někam hluboko pod peřinu a vůbec nevylézali ven. Tohle známe asi všichni. Navíc žádný z našich osvědčených způsobů, jak tento stav zvládnout, prostě nezabírá. A přece je to den jako každý jiný a práci za nás nikdo jiný neudělá. Jeden takový den mám právě za sebou.
Více čtěte zde...
Když už jsem konečně vylezla zpod té peřiny a pokusila se nějak normálně fungovat, uvnitř jsem cítila takovou tíhu, že mi fakt dalo zabrat začít jakoukoliv činnost. No a podle toho to taky pak celý den vypadalo. Cokoliv jsem vzala do ruky, to mi vzápětí spadlo. Rozlila jsem šťávu, připálila polívku. Když jsem přikládala dřevo do ohně v krbu, tak mi málem vzplálo oblečení a tak bych mohla pokračovat dál. Na co jsem sáhla, to jsem pokazila.
Kdybych si místo všech těch činností prostě jen tak sedla a zamyslela se nad tím, co se uvnitř mě děje, proč je mi tak zle, možná bych si tohle trápení ušetřila. Bohužel jsem na to přišla až večer. Přes den jsem ještě stihla několikrát seřvat děti, i když vlastně ani nic tak hrozného neprovedly. Uvnitř mě bylo plno emocí a ty se draly ven. A děti to byly, kdo mi nastavily zrcadlo.
K večeru už jsem byla opravdu zoufalá a city si ze mě nekontrolovatelně razily cestu. Seděla jsem na křesle a plakala. Po chvíli za mnou přišla dcerka, podívala se na mě těma svýma krásnýma očima a povídá: „Maminko, ty pláčeš, ty jsi smutná?“ Odpověděla jsem jen krátce: „ Ano, jsem“. A to malé stvoření si beze slova sedlo vedle mě a její malá ručka se dotkla té mojí. Na chvíli jsem přestala téměř dýchat, bála jsem se, abych ten okamžik, kdy se dotýkáte něčeho tak křehkého, nezaplašila. A já jsem si v tu chvíli uvědomila, že to co mě trápilo celý den, byla jen zloba a nenávist k druhým lidem za to co udělali, jak se ke mně nebo k mně blízkým lidem zachovali. Zároveň jsem však pochopila, že stejně jako jsem já dnes křičela na děti a tím jim vlastně svým způsobem ublížila, bylo to jen proto, že mě uvnitř svírala bolest. Tolik jsem potřebovala cítit lásku. Pochopila jsem, že i ti lidé, co ubližují, to dělají proto, že ode mě, od nás potřebují lásku. A ti co ubližují hodně, těm chybí nejvíc. Moje srdce je tak velké že dnes už dokážu s láskou pohlédnout do očí i těm řekněme nepřátelům.
Díky za takové dny, protože mě učí být lepším člověkem. A taky je dobré vědět, že i po té nejtemnější noci se znova ze tmy vynoří slunce a s ním nové jitro.
Vaše Jana
