My ženy se mnohdy chováme jako muži. Řekla bych dokonce, že převážná většina z nás.
Pak se ale nemůžeme divit, že ten náš svět vypadá tak jak vypadá.
Jenomže v téhle společnosti vládnou muži a vše co je ženské tady nemá místo, namítnete.
A není tohle jenom výmluva?
Je pro nás jednodušší chovat se jako chlapi? Chceme být vlastně ženami?
Troufám si říct, že právě za tímhle problémem vězí nemalá část rozbitých manželství a naše neschopnost žít jako partneři vedle sebe.
Více čtěte zde...
Mnohá žena si v partnerském vztahu ztěžuje na to, že si jí muž neváží, že k ní nemá úctu. Pokud se na to dokážeme podívat i z jiného úhlu, můžeme dojít k překvapivému závěru. Já sama jsem ještě nedávno řešila podobnou otázku se svým mužem. Vlastně jsem ji neřešila, jen jsem tiše trpěla a doufala, že se to nějak samo upraví. Občas se stalo, že manžel na mě kvůli něčemu podrážděně vyjel, okřikl mě, proběhla výměna názorů a podobně. Problém byl v tom, že já jsem v našem vztahu nebyla ženou, něžnou, laskavou, naslouchající, oddanou a milující ženou, ale tvrdým chlapem, který s manželem bojoval o moc, o nadvládu. Nevěděla jsem, kde je moje místo. A protože se můj muž choval jako správný chlap a nenechal se mnou zviklat, provokovalo mě to a štvalo. Spousta mužů se v této situaci zachová tak, že začne utíkat, přestane bojovat s manželkou, pěkně jí doma všechno odkývají, aby měli pokoj a zdekují se s chlapama do hospody.
Teprve, když jsem toto pochopila a začala se skutečně chovat v našem vztahu jako žena, došlo k zásadnímu obratu v mém pohledu. Pochopila jsem, že to co mi dříve připadalo ze strany manžela jako neúcta, tím myslím třeba občas zvýšení hlasu v rozhovoru nebo třeba to, že si pevně stál za tím co řekl, to všechno byly a jsou jen mužské projevy chování. Dnes mě takové chování nijak nerozčiluje naopak bych řekla, že mě i jako ženu příjemně vzrušuje. Čím více v manželovi vidím muže, tím více v sobě vidím ženu a naopak. Je to taková vzrušující hra, hra, které říkáme Život. A my v té hře nejsme soupeři, ale spoluhráči, kteří jdou vedle sebe.
Neřeknu vám, jak se stát skutečnou ženou. Také se pořád učím. Na tuto otázku hledejme odpověď každá sama v sobě. Ono to za tu trochu námahy opravdu stojí, v ceně je náš šťastný život.
Dnes mi manžel po obědě řekl:“Děkuji ti, skvěle jsi to uvařila.“ A já vím, že tohle není fráze, řekl mi to, protože si mě váží.
Vaše Jana
