Ženy pro krásu a muži pro zdraví? A jde o přirozený výběr?
Submitted by Michal Zachar on Ne, 05/02/2012 - 06:58
Nechci se nijak dotknout zastánců evoluce a ani vyvolávat spor s kreacionisty. Nicméně začínáme všichni vidět chyby ať vývoje či stvoření jako při odmaskovávacím večírku po půlnočním přípitku. Všichni se dost divíme, co to kolem nás vlastně žije a naše posedlosti či zavislosti dostávají k tomu, co už známe, ty další. Té, o které píšu si možná hned ani nevšimnete. Sedí totiž např. v restauracích, Rozhlížejí se po restauraci a posuzují, co kdo jí. Jak si tahle může dovolit vepřovou? Ta si ale dala knedlíků! Kdyby si odpustila tenhle dezert, nevypadala by teď jak bečka. Sedí a hodnotí naše - vaše stravovací zvyklosti. Kdo? Ti u vedlejšího stolu, kteří propadly novému trendu: food voyeurismu.
Takže pozorujte se! Vy také sledujete, jaké potraviny má v košíku ta sexy tvarovaná slečna ve frontě před vámi? Zbystříte, když nějaká modelka v televizi popisuje svůj jídelníček? Cítíte se provinile, když si jako jediná/ný dáváte s kolegyněmi při obědě těstoviny namísto "povinného" salátu? Sledujete pohledy, ve kterých se mísí závist a opovržení. Tak takovýmhle voyeurem se můžete stát i vy. Nebo jím už jste.
Food voyeurism
V anglosaském světě tohle šmíráctví popsali již před několika lety. Dostalo název food voyeurism - tedy sledování a posuzování druhých podle toho, co jedí. V restauraci, v obchodě, u stánku s hot dogy.
Začíná to nenápadně. S kultem krásy nás začne ruku v ruce pronásledovat i kult jídla. Spousta z nás to před nějakou dobou neřešila, ale společnost ano. Najednou vám přijde 30-let, sedavější zaměstnání si začne vybírat svou daň, začneme díky svým příjmům víc jíst a méně se hýbat. Kultura těla je v nás už tak prosáklá, že se logicky začneme bránit. Přeci nejsem ještě tak stará/ý, říkáme si. A následuje cvičení, kila jdou dolů, my jsme spokojenější a protože ke každému trendu něco patří, patří k jídelnímu trendu sledovat kdo a jak zdravě jí. Nejprve jsem spokojenější, ale pak se nás začne plíživě zmocňovat posedlost. Najednou se podíváte na kolegu v práci nesoucího si v restauraci moravského vrabce s houskovým a se zelím tak ostře, že mu popraskají všechny chuťové buňky a onen před chvílí štastný člověk táhne smutně někam do koutku, aby nebyl vystaven dobírání známých. To stejně přijde, až on příjde do práce po obědové pauze.
Začínáme dost nahlas a zbytečně řešit a hlavně posuzovat lidi kolem sebe podle toho nejen jak vypadají, ale i jak jedí. Ti přátelé s knedlíky vás postupně opouštějí, ale místo toho si nacházíte jiné družky a druhy ve zbrani, třeba ty, co jsou při pohledu ve frontě v závodce, schopni samozřejmě zhruba, vynásobit počet kilojaulů a spolu s tím získat koeficient využitelné energie pro dnešní odpoledne. Ách....
"Řekni mi, co jíš, a já ti řeknu, kdo jsi," prohlásil už v roce 1825 francouzský filozof Jean Anthelme Brillat-Savarin. A tahle věta je stále aktuální.
Pokračuje to dál. např. v supermarketu. Tam se často zaseknete s obyčejným nákupem i na dvě hodiny. Vy jste POVOLÁNI k tomu, abyste věděli a řešili např. zdraví své rodiny. To, že doma rodina hlady ohryzává zbytky synkovi svačiny z Mac Donalda a maskuje to před vámi, jakožto před strážcem/strážkyní rodinného zdraví, pak rychlým vynesením odpadků nechávám už zcela bez komentáře. A| víte, že už jsou a existují lidé, kteří ukončili svůj vztah a rozvedli se, jelikož jim partner zakazoval jejich oblíbené, ale nedietní jídlo? A nebavíme se vůbec o tom, jak se k sobě chovají, do té doby milí členové rodiny vegetariánů, když jejich dcera omylem snědla na výletě se školou poprvé hamburger...
Zpět k supermarketu. Např. ve frontě si všimnete té sexy baby před vámi a najednou vám dojde, že si ta potvora vybrala lepší tvaroh s nižším obsahem tuku a bílkovin (to je mimochodem fakt ....) a vy propadnete panice a ještě z fronty u kasy utíkáte vyměnit příslušnou položku nazpět do regálu. To, že děti stojící u pokladny spolu s vámi, jsou pak zašlapáváni a frustrováni syčícím davem je vám celkem jedno. Jde přeci o jejich zdraví!!!
Viděl/a jsi vaříme?
A televize nebo další media? Koho opravdu zajímá, co kdo jí? Koho vlastně, nevíme, ale mluví se o tom a píše skoro neustále. O jídle jsou pořady, časopisy, vycházejí tuny kuchařek. Proč potom, když potkáte ženskou a zeptáte se jí jestli dává do koprovky ocet, tak ona ztuhne v nelíčeném údivu a vy jste za exota. Umíme sice jít do školy vaření a necháváme se poučovat profíky šéfkuchaři o tom, jak máme, a co a proč dá dohromady, aby z toho bylo Cordon Blue, ale doma dětem a ani sobě celý měsíc neuvaříme ani rejži. Čím více sledujeme pořady povídající si o jídle, tím méně času a prostoru nám zbývá pozorovat sebe samé a to, co jíme my. Nezaměřujeme se na kvalitu potravin, protože ji nikdo ani pořádně neznáme. Děláme to jen jako, hlavně když u toho můžeme sledovat ty ostatní. A ne jen ty obyčejné.
Jsme také posedlí tím dozvědět se, co jedí slavní. Chceme být jako oni. Gwyneth Paltrowová by přeci dala ruku do ohně za pampeliškový čaj, Jennifer Lopezová zahání hlad čicháním vůně grepu a Jennifer Anistonová hubne proto, že dlabe jenom sushi. Zadejte si na Googlu spojení dieta slavných. Vyskočí na vás stovky stránek, kde se můžete podívat do lednic a jídelníčků celebrit a dočíst se, že třeba Claudia Schifferová se živí jenom ovocem a zeleninou. To už zní trochu jako popisek v zoologické zahradě, ne? Ale vážně - média i internet jsou prostě plné vaření a jídla.
A výsledky??? Ženy pro krásu a muži pro zdraví!!!
Alespoň to vyplývá z šetření mezi 1 500 klienty Institutu redukce a prevence nadváhy - Kompliment v Brně. Za čistě estetické označilo důvody pro zhubnutí 54 procent žen a 18 procent mužů. Zdravotní hledisko bylo zase nejdůležitější pro 21 procent žen a 57 procent mužů. Tedy ženy pro krásu a muži pro zdraví.
Milý deníčku, ukážu ti, co jím...
Ano je tomu tak. Lidí, kteří si fotí a na internetu světu vystavují vše, co snědí, stále přibývá. Například server na sdílení fotografií, Flickr.com, eviduje přes dvaadvacet tisíc lidí sdružených ve skupině I Ate This (Tohle jsem snědl). Najdete zde přes čtvrt milionu fotografií. Osmadvacetiletý neurolog Javier Garcia přilákal na své stránky tolik zájemců, že si jej všimly i New York Times a věnovaly mu před nedávnem velký profil. "Pomáhá mi to. Ten blog je trochu i způsob sebekontroly," říká mladý muž, který se ke spuštění svého foto jídelníčkového diáře odhodlal poté, co se mu podařilo zhubnout 37 kilogramů. Aspoň někdo, komu to pomohlo.
Nechci to vše lamentování zakončit jen pokýváním hlavou. Média taky za všechno nemůžou. Prostě máme nové směry a trendy rozvoje. Pokoušíme se možná uchopit jídlo nově. Proč nám to tedy zatím odráží a ukazuje spíše na nedostatek našeho vlastního sebevědomí? Protože se tak usilovně bráníme stárnutí a ošklivosti? Protože urputně cvičíme a nejíme a tím, jak žijeme nutíme stejně tak žít i ty ostatní? Bez ohledu na ně a tedy i na sebe? A jakmile máme pocit, že sami v tom zápase selháváme? Jsme pomalu více a více bezohlední? A kritizujeme více a více. A tím více si raději všímáme těch ostatních, včetně toho, co jedí.
Možná je ještě čas se zamyslet. A ne nad nimi, ale hlavně nad námi...protože, když slyším Andrea Bocceliho zpívat, tak si zřetelněji uvědomuji, že jídlo v nás mnohdy zůstává a ovlivňuje nás skoro 24 hodin, než jeho zbytky opustí naše zažívání. S tím nic neděláme a na to nemyslíme. Nebereme to jako žádnou hodnotu.Ale jestli má Nováková dneska ráno v práci novou košili a jak dlouho spolu šukají ty malé zemní veverky, tak o to se zajímáme. Přirozeně. No to se potěš jídelníčku...
