Včera jsem se jako každý večer přitulila k naší čtyřleté dcerce, pohladila ji po vlasech a chystala se jí povědět pohádku. Ona mě však znenadání překvapila záludnou otázkou: „Maminko, jaké je to být ženou a jak to poznám? Budu taky já jednou žena, když jsem teď holčička?“ Nepovím vám už co a jak jsem jí odpověděla, protože takové okamžiky jsou nesdělitelné a ráda si je navždy uchovám ve svém srdci. V noci jsem o tom dost přemýšlela.
Více čtěte zde...
Manžel mi nedávno řekl: “Ženo, ty jsi celá taková procítěná, ty kudy chodíš, tudy cítíš.“ Ono to možná zní trochu legračně, ale v podstatě to vyjádřil velmi dobře. Jsem řeka plná pocitů, nevysychající pramen řeky. Klidná řeka, která na své pouti hladí oblázky, hravá, to když si ve vlnkách pohrávám se spadaným listím ze stromů, ale také divoká horská bystřina, která si proráží cestu mezi skalami a klestím.
Být ženou znamená také přijmout změnu, přijmout to, že se v průběhu měsíce neustále proměňuji. Radovat se z té změny, díky které v sobě dokážu cítit čistý proud života.
Někdy se ovšem stane, že je vody v řece tolik, že překročí hranice svého koryta a potom je zle. Pak ztrácím sílu. Proto je dobré vědět, že řeka potřebuje mít pevný břeh.
Být ženou je odvaha otevřít se, přijmout a darovat život. Je to síla o ten život s láskou pečovat, vidět a nechat ho růst.
Být ženou je dar. Dar, který je někdy tak těžký, že vás jeho tíha srazí na kolena. Ale také dar, který vás může povznést k nebesům.
Když se žena roztančí ve víru života, může roztančit celý svět. Takovou má žena moc.
Ale tyhle věci jsem dcerce nepovídala, na to má ještě dost času. Nechávám jí prostor pro tajemství, které jednou až přijde čas, sama odhalí....
Vaše Jana
