Moudří lidé z různých období dějin světa hovoří o tom, že pokud toužíme být skutečně šťastní, měli bychom se stát nezaujatými pozorovateli. Hovoří o nezasahování. Kolik jogínů a mystiků odcházelo a odchází do hor daleko od lidí, aby se toto naučili. Může však i obyčejný člověk žijící tady svým každodenním životem dosáhnout toho, po čem tolik hledačů pravdy a tajemství věčného a šťastného života touží a prahne? Myslím, že může. A to tak, že po tom právě přestane toužit a prahnout.
Více čtěte zde...
Lidé pořád něco chtějí, po něčem touží. Neustále se tak zaplétáme do sítě svých vlastních vysněných přání a tužeb. Motáme se v kruhu závislostí na něčem či na někom. Jsme otroky vlastního chtění, lapeni svými vlastními pastmi. Výsledkem našeho chtění však bohužel bývá pravý opak toho, čeho jsme chtěli dosáhnout. Jak dlouho budeme hrát ještě tuhle nesmyslnou hru sami se sebou? A jak z tohoto kruhu ven? Jednoduše VYSTUPME a DÍVEJME SE. Přestaňme ostatní lidi kolem a také sebe pořád do něčeho tlačit.
Byla jsem člověk, který vždycky do všeho a všem rád zasahoval. Ráda jsem měla všechny pod kontrolou. Pár let jsem učila děti ve škole. Tam jsem svoji touhu po tom někoho ovládat mohla dokonale realizovat. Takových kolegů jako já bylo ve škole požehnaně. Jenomže kam bych ty děti s takovým přístupem dovedla? Vychovala bych z nich hodné, poslušné, ale závislé beránky.
Stala jsem se matkou dvou dětí, žijeme s manželem a s dětmi šťastný a spokojený život. Ale aby tomu tak bylo, bylo potřeba pro to něco udělat. Tedy přesněji z mé strany přestat se snažit něco dělat. Přestat usilovat. Přestala jsem zasahovat do dění u nás doma a začala jsem pozorovat. Tohle pozorování neznamená naprostou pasivitu, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jde jen o to, naučit se rozlišovat touhu, která tlačí a spoutává. Naučit se vnímat až to, co je za tou touhou, za tím prvním impulzem. A pak teprve jednat.
Například taková touha vlastnit toho druhého, kterou často vydáváme za lásku. S tou mám dlouholetou osobní zkušenost. Dlouho jsem s ní bojovala. S touhou se ale bojovat nedá, nedá se nad ní zvítězit, protože je naše, jsme to také my. Je potřeba ji rozpoznat, přijmout a usmířit se s ní.
Zrovna nedávno manželovi někdo telefonoval. Moje typická reakce na to by dříve byla záplava otázek typu kdo ti volal, co chtěl atd., které bych na něho okamžitě po skončení hovoru vychrlila. On by se jako vždy naštval a stáhl do sebe. Neudělala jsem to, nechala jsem ho být. Prostě jsem si uvědomila tu svoji touhu vlastnit, a v okamžiku, kdy jsem si ji uvědomila, přestala mě ovládat. Uvařili jsme si s manželem kávu, sedli si spolu a chvíli jen tak povídali o tom, jaký jsme měli den. Ve chvíli, kdy jsem přestala tlačit, přestala ovládat, manžel se rozpovídal, otevřel. Bylo a je krásné ho pozorovat, jak je šťastný a svobodný.
Myslím, že tohle je problém mnohých z nás. Teprve, až se zbavíme vlastních okovů tužeb a přání, poznáme, co je to skutečná láska. A nemusíme ji hledat ani v samotě někde v horách. Je tady a teď, vždycky tu byla.
Vaše Jana
