Onehdy jsem se potkal se svým dlouholetým přítelem. Říkal mi, ještě než jsem stačil promluvit, „Tak dost. Nic neříkej!“ „Nebo zase budeš mluvit o těch barvách.“ Když jsem na něj nejdříve nechápavě vytřeštil oči, došlo mi ihned, jakou krizi právě prožívá. Jeho dlouholetá partnerka odešla za štěstím jinam a já jenom sjel pohledem jeho naprosto rozhozený image. Rozhozený myslím barevně. Vypadal, jak papoušek. Ovšem ten má aspoň trochu smyslu pro barvy.
více čtěte zde...
Můj přítel kromě oškubaných perutěk (žena mu při rozvodu pranic nedarovala) měl na spodní části těla světle hnědé boty, modré ponožky, šedavé kalhoty s proužkem. Nahoře hustý černý rolák se žlutými pruhy (inu fanoušek Juventusu) a bundu měl v khaki zelené barvě s nápisem na zádech. Ptát se po tom, jak na mně působil bylo zbytečné, on to ihned poznal z mého pohledu. A proto reagoval.
Naše fotografie a film a i ten reklamní má sice dobrý zvuk, ovšem k dokonalosti ji mnohdy cosi chybí. Tím mám namysli celosvětovou krizi v reklamním průmyslu, kdy zadavatelem sdělené informace většinou spotřebitelé vůbec nebo skoro vůbec neberou vážně. Reklama ztrácí účinnost.
Proč? Chybí jí totiž přesně cílené PSYCHOLOGICKÉ vyznění jako takové. Pro určitou cílovou spotřebitelskou skupinu se hodí určité barvy. Lehce úsměvným se pak může zdát i to, když různí autoři publikací, ať reklamních či marketingových knih, věnují působení barev na lidskou psychiku ve svých 300 stránkových publikacích cca 1 a ½ strany. Bez systému, bez ladu a skladu.
Naše tělo se skládá z určitého tvaru, čili hranice. Ta vymezuje naše působení v tomto třídimenzionálním světě. Co mu však dává náplň neboli vnitřní užití, stejně tak, jako dobrý krém dobrému indiánkovi, je BARVA.
Dá se tedy snadno odvodit, že barvy jsou informátorkami a nositelkami vnitřních informací o produktu, předmětu, člověku, situaci, kterou zabarvují či dokonce vybarvují. Možná, že si už ani vy na toto oblíbené úsloví („ty ses pěkně vybarvil“) nepamatujete. A přitom jen říká, že jsem já jakožto příjemce informace konečně pochopil co se v tobě člověče děje... Už slovo informace (IN FORMA) znamená v překladu z latiny,, že důležité je to co je uvnitř a ne to, co je mimo formu. To důležité je tedy uvnitř. Barva je nositelkou informace o situaci uvnitř.
To jsou zprávy, které nám přinášejí tzv. určitý pocit.
Reklamní sdělení dosahované fotografií by mělo obzvláště POCITY umocňovat a navozovat. Znovu se ptám, známe pro navození toho, kterého pocitu tu správnou barvu?
Barva jako taková neexistuje. Je to efekt, který vzniká kombinací 4 prvků: světla, objektu, který jej odráží, vizuálního aparátu (oko) a zpracovávajícího orgánu (tj., mozku).
S jistotou tedy nelze říct, jakou barvu věci mají. Soudí se, že hmota jako taková je vlastně bezbarvá. Můžeme jedině tvrdit, jakou barvu vidíme. Teprve až když přijde světlo, tak vidíme a vidíme barevně.
Sluneční světlo se nám zdá bílé, protože je dokonalou směsí všech barev viditelného spektra. Každá barva má jinou vlnovou délku. To je vidět při lomu paprsků v krystalu nebo v kapce vody, kdy se bílé světlo rozkládá na jednotlivé barvy.
Barvy, které vnímá lidské oko, jsou ty, které odrážejí okolní objekty. Pokud předmět odráží většinu světla, které na něj dopadá (zhruba 75 procent), vidíme ho jako bílý. Když neodráží téměř nic a naopak světlo pohlcuje, zdá se nám černý.
V lidském chápání mají barevné vjemy cca tři významy poznávání barev:
- 1. funkce individuální – tu nám formuje rodina svým sdělením (proto je výborné se před dětmi a malými zvláště, vyjadřovat co nejvíce přesně; děti totiž vnímají barvy asi až o 35% lépe než dospělí a mají tzv. eidetickou představivost neboli si dokáží cokoliv naprosto reálně představit – i s barvou a tvarem).
- 2. funkce regionální – po skončení období prvního růstu se v pubertě vydáme do světa a poznáváme. Je jasné, že ve Strážnici se na krojovaných slavnostech bude barevně působit asi jinak než v jižní Číně na oslavách boha vody. Např. východní národy používají na pohřeb barvu smutku bílou a jako barvu svatební černou. U nás je to obráceně. Vše se dá lehce vysvětlit. Souvisí to s hodnotovým systémem. Naše civilizace uznává jako prvořadou hodnotu hmotu (ta se symbolicky nelézá v těch tmavých až černých tónech), civilizace východních národů jako první uznává ducha. Zatímco v jižní Číně při svatbě všichni vědí, že jde v prvé řadě o spojení těla, my tady v Evropě trochu pokrytecky zakryjeme nevěstu do bílého, aby se jako nic nepoznalo, že tak… atp…
- 3. funkce archetypální - základem univerzální celosvětové jednotné působnosti barev (barvy se tak vlastně vyrovnají esperantu) je naše archetypální zkušenost (zažitá mnoha generacemi našich předků a geneticky předávaná). Tato zkušenost je podvědomá a je tudíž řídící složkou v naší psychice. Má v naší hlavě navrch. Proč? Protože ty dvě předchozí jsou sice také mocné, ale jenom naučené, ty nám někdo sdělil.
Rozdílné použití barev potom detekujeme v rámci jednotlivých kontinentů a národů na základě etnických a regionálních historických zkušeností. To, avšak nevyvrací předchozí hypotézu o „uni“ působení barev. Ty jsou dány lékařskými pokusy publikovanými nezávisle na sobě během několika desítek let v mnoha různých zemích všech kontinentů. Proto je také dobrým pomocníkem při tvorbě reklamních materiálů dobrá znalost místní kultury, historie a jazyka. Teprve s ní se dá vytvořit reklama, která má co říci nejenom svým obrazem…
A jak na nás barvy opravdu působí? Uveďme si několik příkladů jasně prokázaných. Ne zcela uspokojivě vysvětlených, ale prokázaných. A jak na nás tedy působí barvy? Ovlivňují naši náladu. Vyvolávají agresi. Pomáhají léčit některé nemoci. Velká část z více než 7 - 16 milionů barev, které může lidské oko vnímat, má významný vliv na chování, psychiku i zdraví.
Nejméně příznivou barvou pro lidský organismus je podle vědců žlutá. Odráží nejvíce světla, a proto nejvíce stimuluje buňky zrakového aparátu. Žlutá dráždí.
Je prokázáno, že malé děti pláčou mnohem víc, když spí ve žlutém pokoji, partneři se častěji hádají v kuchyni se žlutým nábytkem a umělci podávají v přítomnosti žluté barvy horší výkon.
Přitom žlutá nejrychleji prochází lidským zrakovým aparátem. Za normálních podmínek ji vidíme nejdříve ze všech barev. Proto je ideální pro různá upozornění: řada výstražných značek má žlutou barvu, v řadě zemí jsou žluté poštovní schránky nebo nádrže hasičských aut. V mnoha kulturách je žlutá barvou bohů.
Velký vliv má barva na chuť. Aby potraviny stimulovaly přání jíst, nestačí, aby byly chutné a krásně voněly. Musejí být také barevně přitažlivé. Určitá škála barev je spojena s představou jídla. Existují i barvy, které vyvolávají pravý opak, například modrá. Je dokázáno, že tato barva funguje jako faktor, který chuť potlačuje.
Důvod je dvojí. V přírodě není příliš mnoho modré potravy. Některé rostliny sice mohou mít několik modrých nebo modrofialových tónů, ale jinak modrá odpradávna nezapadá do stravovacích zvyků všežravců. Druhá příčina je psychologického rázu. Modrá je studenou barvou a podle mnoha odborníků má tendenci navozovat klid a utlumuje pocit hladu. V restauracích se proto obvykle nepoužívají modré talíře.
Některé výzkumy prokázaly, že kousek musubi (rýžová kulička z japonské kuchyně) obarvený namodro zákazníci opakovaně nechávají na talíři. Společnost Mars, která vyrábí barevné čokoládové lentilky M&M’s, také nemá modrou barvu mezi oblíbenými. Při plnění sáčků se postupuje podle následujícího poměru: třicet procent bonbonů je hnědých, dvacet procent červených a dvacet žlutých a po deseti procentech jsou zastoupeny barvy zelená, oranžová a modrá.
Barva hraje velkou roli také při léčení. První pilulka v historii byla hnědá kulička z léčivých látek a nekvašeného chleba připravená pro egyptského faraona. Po většinu devatenáctého a dvacátého století byly tablety bílé, protože obsahovaly pouze aktivní látku. Příchod různých želatin a gelů barvy ve farmaceutickém průmyslu významně ovlivnil. Dnes se při přípravě léků používá na osmdesát tisíc různých barev. Vědci jsou přesvědčeni, že vhodná barva pro určitý lék je velice důležitá. Např. v Africe, kde je tzv. „červené vidění“ – tj. vlnová délka světla činí obyvatele tropů citlivější a vnímavější na barvy než např. v Evropě se některé druhy léků uchytily v prodeji až po té, co se jim jako obal udělaly pestrobarevné krabičky.
Z praktického hlediska barva pomáhá pacientovi odlišit jeden lék od druhého, zejména když jich užívá víc. Zjistilo se, že odezva léku u nemocných je lepší, je-li jeho barva shodná s očekávaným účinkem. Světle modré tedy bývají uklidňující prostředky, červené naopak stimulanty. Proto prostředky proti překyselenému žaludku nejsou oranžové a pilulky na nevolnost nejsou zelené.
Lidskou reakci na barvu, ovlivňuje řada okolností - množství světla, nálada, pohlaví, kontext. Existuje známý stylistický mýtus, že muž nikdy správně nedokáže zkombinovat barvu košile a kravaty a musí žádat o radu ženu. Nedávný výzkum ukázal, že toto tvrzení má reálný základ.
Americká psycholožka Natalia Khowová vytvořila virtuální kancelář a nabarvila ji šesti škálami barev. Předvedla ji několika dobrovolníkům, kteří měli vybrat škálu, která je jim nejpříjemnější, a také určit, jaké barvy v nich vyvolávají pocit pohodlí, prostoru, pořádku, soudržnosti, modernosti, klidu, vzrušení a tak dále. Výsledky ukázaly, že muži jsou tolerantnější k barevně neladícím kombinacím než ženy. Ty podle těchto výzkumů dávají přednost spíše méně teplým tónům barev. A jejich intuitivní vnímání a rozlišování barev je více než o 30 % lepší než u mužů.
Takže až se zase příště pánové dostanete do situace zda-li je ta košile zelená či modrá, věřte mi – nemá to cenu…
zdroj: www.barva.biz - Michal zachar
