Patriarchální
společnost klade při výchově větší důraz na ženy, u kterých je role matek
chápána jako něco přirozeného. Toto platilo hlavně dříve, v dnešní době se díky
aktivitě mnohých žen a mužů mění pohled na ženu. Role matky je chápána jako
něco, co je v jejím životě důležité, ale není to jediná role, kterou si
osvojuje. Z těchto důvodů má role matek jasnější obsah než role otců. Je tedy
přesněji dáno, co společnost očekává od matek než od otců. Ženy získávají
představu o své roli matek relativně brzy, protože jim ji rodiče předávají od
útlého věku. Jejich působení usnadňují často i hračky, které malým děvčátkům
pořizují.
Více čtěte zde...
Panenky nebo nádobíčko na vaření jen předznamenávají pozdější
realitu. Když se žena později stane matkou, očekává se od ní, že změní svůj
styl života a přizpůsobí ho alespoň na nějaký čas potřebám potomka. Zdá se být
samozřejmostí, že "čerstvá" matka se s touto rolí ztotožní a poradí
si se všemi změnami. Očekává se, že bude vědět, jak zacházet s dítětem, jak ho
utišit, uspat apod. Z toho vyplývá, že narození dítěte přináší pro ženu velké
změny. A jaké změny přináší muži? Mohlo by se zdát, že novopečená matka má plné
ruce práce, zatímco otec maximálně tráví v práci více času než předtím.
Narození
dítěte jako velký zlom v partnerském vztahu?
Po
narození dítěte se v partnerství udějí velké změny. Křehký novorozenec se stává
především předmětem péče matky. Otcové bývají často z tohoto tajemného vztahu
matka-dítě vyloučeni. To má několik důvodů. Jedním z nich je pracovní
vytíženost otců, která se někdy zvýší tak, aby částečně nahradila absenci
příjmu ženy. Tím pádem mívají na svého potomka čas až večer po návratu ze
zaměstnání. Malé dítě v této době někdy už spí nebo je unavené a nepříjemné.
Otec se tak po nějaké době může cítit jako cizinec. Dítě dělá pokroky, které
otci unikají. Dalším významným důvodem "vyhoštění" je přístup, že
matka má přirozeně k dítěti blíž a že by se otec neuměl o dítě správně
postarat. Tento přístup sdílí často matka, otec i nejbližší okolí (přátelé,
širší rodina). Projevuje se narážkami typu: "Ukaž, já to radši udělám
sama." "Jak ho to proboha držíš." Je pravda, že otcové při
prvním kontaktu vypadají někdy dosti neohrabaně. To souvisí s jejich dosavadní
zkušeností, během které se nejspíš, na rozdíl od žen, nemuseli starat o mladší
sourozence nebo jiné příbuzné. S. Biddulph popisuje důvody otcovské
"neohrabanosti": "Jednou z příčin naší bezradnosti je nedostatek
vhodných příkladů - mnoho mužů mělo otce, kteří se ve výchově příliš
neangažovali a svým synům se jevili jako cizí pánové šustící novinami v rohu
obývacího pokoje a občas kvůli něčemu rozčilení. Neměli jsme zkrátka dost
vzorů, od nichž bychom se mohli otcovskému chování naučit" (Biddulph, S.,
1999, s. 113). Z toho vyplývá, že je možné změnit schopnost mužů starat se o
své potomky. Jde jen o zkušenost, kterou otcové musí získat, a dovednosti,
které se mohou naučit, stejně jako se je během života učily ženy. Velkou roli
hraje i zmíněná nedůvěra okolí a samotného otce, která znesnadňuje jeho pokusy
pečovat o svého potomka. Není divu, že i otcové, kteří by o podíl na péči
stáli, raději zůstávají ve své roli pasivních členů pozorujících komunikaci
matky a dítěte.
Opravdu
má novorozenec k matce blíž?
Druhou
věcí ale zůstává otázka, jestli má dítě k matce blíž. Jistě je potřeba vzít v
úvahu, že dítě se v těle matky 9 měsíců vyvíjí. Během té doby dostává z jejího
těla všechno, co potřebuje. Dá se říci, že v tuto dobu opravdu má k matce blíž,
protože je uvnitř jejího těla. I když je pravda, že ještě před narozením dítě
rozeznává různé hlasy, takže může vnímat i hlas otce. Po narození dítě vyžaduje
péči, potřebuje uspokojovat základní potřeby jako pít, jíst, cítit se bezpečně
apod. Prvního půl roku dítě vnímá pečující osobu nebo osoby jako prostředí,
které ho obklopuje. To znamená, že nerozeznává, která osoba o ně zrovna pečuje.
Dítě vnímá hlad a žízeň jako napětí, to vyvolá pláč jako projev nespokojenosti.
Když pak přijde naplnění potřeby (tzn. dítě dostane najíst), dítě je opět
spokojené. Zásahy pečujících osob vnímá jako reakce prostředí vyvolané jeho
pláčem. Pokud je prostředí chápavé (tzn. přichází uspokojování potřeb dítěte),
dítě se dobře vyvíjí. Zhruba v 7. měsíci si dítě vytváří specifický vztah k
pečující osobě, který je velmi významný pro jeho zdravý vývoj. To znamená, že
dítě se naučí vnímat osobu, která se o něj nejvíce stará, se kterou tráví
nejvíce času. Tím pádem se nemusí jednat o matku, ale klidně o otce nebo jinou
osobu. V chování dítěte se tato změna projeví tím, že dítě vyžaduje přítomnost
dotyčné osoby. K tomuto poznání přispěl významně psychoanalyticky zaměřený
badatel René Spitz (Spitz, R. in Langmeier, J., 1998, s. 60), další výzkumy jej
potvrzovaly. Nutno říci, že se v literatuře zdůrazňuje právě jeden vztah, který
dítě naváže s pečující osobou. Je kladen důraz na funkci prvního vztahu, díky
kterému se dítě v podstatě naučí vytvářet si další vztahy. Výzkumy, které by
zjišťovaly, jak to probíhá, když se o dítě rovnocenně starají dva lidé, se
příliš neobjevují. To je zřejmě dáno klasickým pojetím, že alespoň v prvním
roce je to hlavně matka (biologická či adoptivní), kdo o dítě pečuje. Může také
hrát roli fakt, že je v podstatě nemožné, aby se o dítě starali oba dva rodiče
stejně, protože by si to nemohli z finančních důvodů dovolit. S tím souvisí
možnost, že z hlediska využití pracovních sil by stejná péče obou rodičů byla
chápána jako nežádoucí. Proto je možno chápat jako účelové zdůrazňování potřeby
jednoho vnímavého rodiče, který se bude o dítě starat většinu času. Z mála
zmínek, které je možno v literatuře nalézt, vyplývá, že dítě v 7. měsíci je
schopno udržovat více vztahů. R. Smahel uvádí, že v 18. měsíci má téměř třetina
dětí vytvořen vztah například k sousedům, babičce a dědečkovi, tedy i ke
vzdálenějším osobám.
Role
otce v knihách o výchově
Přístup,
který vnímá otce jako vedlejšího v prvních letech života dítěte, se významně
projevuje v knihách o výchově. Objevují se v nich mnohem častěji zmínky o
matkách, obrázky a fotky žen. Více se apeluje směrem k matkám než k rodičům.
Například v knize R. Smahela Domov prožít - domov vytvářet je kapitolka
zaměřená na téma, jak s novorozencem navázat kontakt. I když je logické, že se
tato otázka týká obou rodičů, její název zní "Kontakt matky s
dítětem". Je pravda, že v téže knize se objevuje kapitolka Moderní otec,
která jasně říká, že by péče měla být rozdělena mezi oba rodiče. "Moderní
otec je otec, který přebírá odpovědnost za všeobecné zabezpečení svého dítěte.
Dnes je stále méně otců, kteří by se odcizovali svým dětem a odpírali si
všechny pěkné rodinné okamžiky, a co nejdůležitější, ochudili by se o radost z
toho, jak děti rostou. Moderní otec je spíše aktivní než pasivní. Den si
organizuje tak, aby se brzy vrátil z práce a viděl své děti. Tráví s nimi čas
při hře, ukazuje jim nové věci, pomáhá jim v jejich zálibách, bere je s sebou
tam, kde se i on sám cítí dobře. Od prvního dne se podílí na péči o
novorozence, přebaluje ho, vstává uprostřed noci, aby ho nakrmil, pomáhá při
koupání, později mu čte pohádky, hraje si s ním a zpívá mu před spaním. Moderní
otec není cizincem, jenž se sem tam ukáže. Je rodičem na plný úvazek a každý člen
rodiny přitom získává" (Smahel, R., 1995, s. 45). Tento úryvek zní možná
optimisticky, ale také idealisticky. I když autor takto vidí roli moderního
otce, během dalšího textu se to už tolik neprojevuje. Objevují se věty jako
"Matka nemá ztrácet čas vařením jídla, které dítě momentálně nechce"
(s. 52), "Matky by se nikdy neměly trápit tím, že jejich dítě dostatečně
nejedlo (..) Matka si má uvědomit, že nemůže dítěti vnucovat svoji vůli"
(s. 51). U obecnějších pravidel používá autor pojem rodiče nebo "neměli
bychom, neměli byste". Zdá se, že se autor snaží dostát
"modernímu" trendu, kdy se rodiče dělí o péči o potomka, ale stále
předpokládá větší aktivitu matky. Otec vystupuje v rámci rodičů jako anonymní
"pracovní síla". Co se týče vztahu matka - dítě, drží se tradičního
pojetí. "Mnozí badatelé ukazují, jak matka intuitivně vystihuje optimální
polohu dítěte, která přispívá k jeho zvýšené bdělosti, a tedy i k pohotovosti
ke kontaktu, a jak dovedně ho drží, i když je to třeba její prvé dítě a nikdy
se tomu neučila" (s. 28). Autor ignoruje možnost, že se žena mnoho
dovedností spojených s péčí o děti učí během života a že má více příležitostí
přicházet s nimi do kontaktu, na rozdíl od muže. Místo toho předpokládá
mateřský instinkt, díky kterému matka skvěle pečuje o své dítě. "Dítě
tvoří s matkou symbiotický vztah a má získat základní důvěru ve svět i základní
předpoklady pro pozdější schopnost žít v plnohodnotných mezilidských vztazích.
Nedá-li matka svému dítěti v prvním roce dostatek péče, něhy a celkové blízkosti,
vytvoří u něj základní nedůvěru v sebe, nedůvěru ke druhým lidem i celému
světu." (s. 31). Autor správně zdůrazňuje klíčový význam prvního roku pro
schopnost dítěte dobře se vyvíjet a vytvářet kvalitní mezilidské vztahy.
Bohužel tento významný úkol vztahuje čistě k matce, které připisuje hlavní
důležitost. V tomto smyslu se drží tradičního pojetí, které je už překonané,
jak už bylo výše naznačeno. Z. Matějček se zabývá náhradní rodinnou péčí a
zdůrazňuje důležitost vřelé, vnímavé a stálé péče během prvních let života bez
ohledu na to, jestli ji poskytuje biologická matka nebo jiná osoba. I když
Matějček pro tuto příležitost používá pojem "mateřská osoba", takže
potřebné péči jiné osoby připisuje "mateřské" rysy. To znamená, že
pokud "mateřskou" péči poskytuje jiná osoba (např. otec), jedná se o
náhražku matky. I v tomto pojetí tedy přetrvává tradiční důraz na matku jako
pečující osobu, která v nejhorším případě může být nahrazena jinou osobou,
která bude usilovat o stejně "mateřskou" péči. Situace, kdy o dítě
nepečuje matka, je tedy chápána jako krize, ne jako rovnocenná alternativa.
Zdá
se, že knihy o výchově malých dětí vysílají k otcům rozporuplné signály. Na
jednu stranu se snaží apelovat na důležitost jejich aktivity v rodině a
angažovanost ve výchově dětí. Na druhou stranu často zdůrazňují zvláštní
schopnosti a dovednosti matky a vůbec její lepší předpoklady. Přesto se někdy v
knihách objevují kapitoly o důležitosti rozdělení péče o děti mezi oba rodiče.
Pravda bohužel ale je, že málokdy se vztahují ke spokojenosti matek a otců a k
rovnému rozdělení prací v domácnosti. Spíše se zdůrazňuje potřeba přítomnosti
otců, aby si jejich synové mohli osvojit mužskou roli. A aby tak jako muži
uspěli ve světě, aby se naučili poslou-chat autoritu. Často se nepřítomnost
otce v rodině chápe jako rizikový faktor, který zvyšuje pravdě-podobnost, že
potomci nebudou dodržovat normy společnosti (vý-skyt závislostí, kriminality
apod.). Podobně je tomu u dcer, které podle knih své otce potřebují, aby se
naučily chovat k mužům. Zdá se, že důvody důležitosti otce v rodině většina
knih chápe hlavně normativně. Mimo jiné knihy upevňují chápání nukleární rodiny
jako jediné správné, jiné varianty buď vůbec nezmiňují nebo jenom jako krizové
možnosti, které v každém případě ochuzují dítě. V tomto smyslu je třeba
připomenout, že model nukleární rodiny je jednou možností. Jako další variantu
můžeme jmenovat komunitu, ve které bude péče o děti záležitostí nejen rodičů,
ale všech členů společenství. Nebo lze zmínit soužití dvou lidí stejného
pohlaví, které může být stejně dobrým domovem.
Knihy
také někdy chápou otce (respektive úplnou nukleární rodinu) jako záruku, že
potomci úspěšně procházejí socializací. To zjednodušeně znamená, že přijmou
hodnoty a normy společnosti a budou se jimi řídit. Pár příkladů na ukázku:
"Otcova nepřítomnost zraňuje a poškozuje i dcery, ale syny doslova ničí.
Ať už tito chlapci projevují frustraci agresivním chováním, nebo se ji snaží
kompenzovat tím, že jsou stále v patách mamince, bez modelů chování se mužskou
roli nenaučí. (...) Jestliže David má ve škole paní učitelku, žije jen s
maminkou, občas ho pohlídá babička a z ostatních lidí vídá maminčiny kamarádky,
které k nim přijdou občas na návštěvu, nemůže se z mužské role naučit vůbec
nic. Nedostatek mužů v životě chlapců je v naší společnosti velkým
problémem" (Biddulph, S., 1999, s. 109). "Příklon všech otců k
pozitivnějšímu, inteligentnějšímu naplnění jejich otcovské role by změnil celou
společnost k lepšímu. Efektivnější otcovství by mohlo fakticky odstranit takové
problémy ohrožující lidstvo, jako zločinnost, užívání drog a násilí"
(Yablonsky, L., 1990, s. 11). "Tátové udržují puberťáky v lati. Možná, že
měl Freud pravdu: statisticky je dospívající chlapec bez otce v průšvihu"
(Kropp, P., 2001, s. 177). Dá se říci, že knihy přinášejí pozitiva v tom, že
podporují otce v jejich zájmu o potomky a že jim dodávají odvahu přiblížit se
jim. Jejich význam pro děti vyrovnávají s důležitostí matky, nesnižují jejich
hodnotu. Negativní jsou důvody, pro které otce "vyzdvihují". Kvůli
vytvoření mužských rolí chlapců a jejich správnému fungování, objevují skryté
schopnosti milujících otců. Zdůrazňují přínos otců v oblasti výkonu,
praktických dovedností, intelektových schopností potomků. Vliv otců a matek
zůstává v pojetí těchto knih nadále jasně rozdělen na mužské a žen-ské
záležitosti, do kterých mají podle pohlaví zasvětit své po-tomky. Mnoh-dy se
tyto knihy ohánějí výzkumy, které byly provedeny na renomova-ných klinikách. Je
potřeba brát v úvahu, že většina výzkumů vychází z převažujícího názoru ve
společnosti nebo z představy výzkumníka. Mohou být dobrým prostředkem k
propagandě určitého přístupu, jak se ukázalo nejen ve výchově dětí.
Závěr
Závěrem
bych chtěla říci, že cílem tohoto textu bylo vyvrátit představu, že novorozené
dítě vytváří s matkou nějaký zvláštní vztah, ze kterého otec vypadává. Tento
přístup vychází ze zažitých stereotypů, které se nezakládají na žádných
důkazech. S tím souvisí další cíl tohoto článku, tedy připomenout, že
patriarchální uspořádání společnosti neomezuje jen ženy, ale i muže. To
znamená, že existující stereotypy mohou i mužům přinášet nevýhody, které si
často nemusí vůbec uvědomovat. Tento problém je jen jeden z nich. Dítě je
stejně matky jako otce, záleží jen na nich, jak se o ně budou starat.
Rovnocenně rozdělená péče o novorozence přináší pozitiva matce, otci i dítěti.
Narození dítěte tak nemusí znamenat narušení partnerského vztahu, jak se někdy
uvádí v literatuře. Samozřejmě rovný přístup k péči o potomka odtajemňuje
narození nového tvora.
Co může pro vylepšení
této situace udělat každý/á z nás? Pokud máme děti, můžeme se snažit překonat
ve svém jednání zažité stereotypy. Pokud ne, dodávejme odvahu otcům i matkám,
aby si péči o potomka dokázali/y rozdělit mezi sebe bez předsudků vůči
schopnostem druhého rodiče. Podporujme matky, aby nepodceňovaly otce, a otce,
aby si věřili a nebáli se přijmout na sebe zodpovědnost za starost o potomka.
Zdroj: Hedvika
Hrušková, časopis Přímá cesta č. 5, říjen 2003
Kropp, P.: Rodičem bez nerváků, NLN,
2001
Matějček, Z.: Co, kdy a jak ve výchově
dětí, Portál, Praha 1996
Biddulph, S.: Tajemství výchovy
šťastných dětí, Portál, Praha 1999
Smahel, R.: Domov prožít - domov
vytvářet, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1995
Langmeier, J., Krejčířová, D.: Vývojová
psychologie, GRADA, 1998
Yablonsky, L.: Otcové a synové, Portál,
Praha 1995
